close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Listopad 2009

Jacob

30. listopadu 2009 v 20:27 Písmena
Když si sedneš na klavír, zazní falešná směs tónů. A když čekáš, až přijde, cítíš jen falešnou lítost. Protože hajzlů člověk nelituje víc, než v sentimentálním impulzu.
Když ses tenkrát zhroutila ze sedačky v tramvaji, měla jsi tak minimální šanci přežít, že se toho ještě teď děsíš. Ale možná, že porcelánový jsou jen slova, co to popisujou. Zející díru už by dneska nikdo nenašel a pokud jde o křižovatky, tak ty volíš Jacoba, bez nejmenšího zaváhání.
V maličkostech vítězí zvědavost. Ale nic víc. Žádná arytmie. Žádný vzpomínkový řádek. Teď už je to jen na tequillu..

Zlepšovák o délce přestávky

30. listopadu 2009 v 20:11 Verše
Vytahuješ se
a z peněženky pár papírů
Nenažranou prázdnotu polapit
zabalit průsvitně a na míru
Z posledního zaplatit
Jen tu trochu času a kouře
…trochu toho zatmění a šílenství, nic víc

Směješ se
V neposlední řadě
Tedy v ne úplně poslední
Hledáš ve školním řádě
O pauze polední
Škrtáš další položku
Jen za tu trochu času a kouře
…trochu toho zatmění a šílenství, nic víc

A zíváš
Když je po všem
A není to o nic lepší
Ani kufříková dospělost ovšem
naší skutečnost nevylepší
Tak chceš plakat, ale jen zavřeš oči
Za trochu času a kouře, nic víc

Copánky a příbaláky

30. listopadu 2009 v 19:20 Popelnice
Nemocně propocená, oděná jen do vytahanýho domácího trika jsem se opřela o namuchlanej polštář. Nacpala jsem ho do rohu postele, abych se udržela v sedě a mohla chvíli psát. Přece jenom mi záda po celodenním válení v posteli trochu atrofovala. Vidím odsud na noční stolek: jsou na něm tři plata léků (jedno už prázdné), kapky proti kašli (jestli jste někdy brali Stoptussin, tak teď moje chuťové pohárky jistě politujete), Sanorin do nosu (ne že by zabral, ale na silnější Nasivin jsem přece jen slabá povaha) a pak hromady, hromady, hromady kapesníků, které už se sypou i dolů z nočního stolku, na koberec a rozečtenou knihu. Taky lžička do čaje. Dvě zhasnuté svíčky. Foťák a pár drobných.
Ještě pořád čekám, až mi povyrostou vlasy. Týden co týden si zkouším udělat francouzské copy a teď už se to dostalo do fáze, kdy je to reálné, nicméně stále dost pracné ( i když všichni víme, že být Blíženkyně, tak bych francouzské copy nosila už měsíc). Takže čekám. Po Vánocích už to snad bude OK. Teda nejen ty vlasy. Taky jiný věci. Termín "Po vánocích" se pro mě stává téměř odborným. Nebo spíš V.I.P.
Ale nevím, jestli je dobré teď myslet na takové termíny. Už proto, že do "po Vánocích" je ještě daleko (není, ale čas bude utíkat děsně pomaluuuuuuuuuu). A mě bolí hlava. Nechci se teď strachovat nebo si vytvářet očekávání a nechci se těšit ( i když to samozřejmě dost dobře nejde). A vůbec - když na příbaláku píšou, že je to proti horečce a bolesti, tak by to taky mělo mít nějaký účinek, ne? A když na něm píšou: "jen další chlap", měl by to být jen další chlap a ne láska jako trám převlečená za "jen dalšího chlapa". Co? Jak já k tomu potom přijdu? J

Někdy se to stane, že příbaláky lžou a pak vám hoří hlava nebo srdce a nebo vedete plamennou řeč, kterou ani vést nechcete a už ve chvíli, kdy ta slova hrdlem, jazykem a ústy vytvarujete, víte moc dobře, že je nechcete říkat, že to tak není a vůbec nechápete, kdo vám to sakra vzal výsadní právo ovládnout svou nevymáchanou tlamičku. Ne že by se takový věci napravovaly lehce. Není to jako když uděláte přeřek. Je to spíš jako když zvracíte. Teď se to vyřeší tím, že někdo má svůj den. Ale už to znovu takhle nechci. Protože nakonec mě to mrzí mnohem dýl, než by si asi kdokoliv myslel. Tyhle věci ve mně zůstávaj a pokaždý, když se potom - byť jsem sebevíc v právu - hájím, se mi znovu vybaví vlastní selhání a další argument jde do kytek; jen sklopím oči říkám si: jo, za tohle si můžeš sama, tak si to teď pěkně vyžer.
Protože jak snadný je nakonec odpustit příteli? Jen lusknutí prstu. Stačí jen pochopení. A jak těžký je naproti tomu odpustit sobě svoje chyby? Se sebou musíte bejt pořád. A když se nepoznáváte ve svejch vlastních slovech, tak je to…nic moc pocit, řeknu vám.

Čekám, až mi dorostou vlasy a teplota spadne. Čekám, až pochopím, jak jsem to mohla udělat. Dneska máš svůj den a já ne. A nejhorší pocit ze všeho je ten, že se snadno mohlo stát, abych tě donutila pochybovat.

A co ty, Ježíšku, ještě spíš....

29. listopadu 2009 v 18:25 Popelnice
Víte, jak poznáte, že už jsou Vánoce za rohem?
Večer, když se vracíte sídlištěm domů a zjistíte, že se vánoční šílenství přeneslo z obchodních center do bytů. Když zahlédnete prvních pár ozdobených blikajících oken a je vám jasné, že se za nimi skrývají tak dva dny práce předvánočně nervózních matek, které už zvládly velký úklid bytu a možná už dokonce začaly péct cukroví. A věřte nebo ne, tahle výzdoba se vždycky objeví nečekaně. Prostě si říkáte, že je pořád tak nějak podzim, jedno slité dlouhé období, u kterého nepřemýšlíte nad tím, kdy skončí a jestli vůbec skončí. Prostě žijete, pracujete, vracíte se domů - až najednou uvidíte to okno; najednou vám dojde, že už příští týden je vlastně Mikuláš a vánoční šílenství se tak z bytů přenáší i na nás, na posledních pár statečných, kterým se dlouho dařilo být v izolaci.

Jinak se u mě neděje mnoho nového, až na věci, které skutečně nemohu zveřejňovat, ačkoliv nemáte ani nejmenší představu, jak moc bych chtěla. J Zdá se, že jsem opět nemocná, takže několikrát denně beru koktejl léků a kapek, abych nějak přežila a doufám, že se zítra ráno jako zázrakem probudím zcela zdravá. Zatím to ale vypadá, že bacilů spíš přibývá. A já jen volám po své již zřejmě neexistující imunitě.
Taky rodiče zakoupili nový koberec do obýváku, takže byl náš byt půl dne jako postavený na hlavu. Člověk si uvědomí, kolik je v obýváku věcí, až ve chvíli, kdy jsou tyto věci natlačeny do jiných místností. (Svědčí o tom i fakt, že jsem do pokoje musela prolézat skrz skříň a vyhnout se cestou přetočenému gauči a další skříni.) Nemám ráda, když se doma něco děje. Všude je hluk a zmatek a pak samozřejmě matčin hlas, který tomu všemu velí.
Jenže zakoupením koberce toto šílenství nekončí a tak krom toho, že jsem počínaje dneškem opět nemocná, tu od rána probíhá instalace vánoční výzdoby. A jestli je někdo ještě větší megaloman, než moje matka, tak lituju jeho dětí. Protože z toho, co se tu dnes odehrávalo, jsem se ještě stále nevzpamatovala.
Na druhou stranu mě jen těžko může něco doopravdy rozčílit, protože zážitky z páteční noci jsou ještě neuvěřitelně živé a pokaždé, když si znovu vybavím tu chvíli, se mi po těle rozezní takový zvláštní, brutálně příjemný pocit. Takže klidně vyšiluj, mami.

Zas tu mám bordel.

22. listopadu 2009 v 8:30 Popelnice

Stejně mám nakonec pocit, že všechny ty přešlapy byly moje. A to člověku do nedělního rána zrovna moc nepřidá. A k čemu to vlastně je? Já taková nejsem. Nebyla jsem TAKOVÁ. Nebo jo? Pustila jsem si Paramore a ohřála polívku ze včerejška, ale líp mi není. Nic není lepší. Z ničeho jsem se nevyspala. Ani ze samoty, ani ze sebelítosti, ani z hromady mých debilních vlastností, které včerejšek zapříčinily.
A čeká mě tolik práce, kterou bych nemohla stihnout, i kdyby mi někdo poskytl týden času. Protože první tři dny bych strávila přemýšlením nad tím, co se to sakra stalo. Proč se to nelepší, když víme, že chceme, aby se to zlepšilo?
Dneska ráno je venku chladno a mlha. Otevřela jsem okno, abych trochu osvěžila ty děsivý oči. V pokoji je zase bordel, i když jsem si jistá, že ještě včera odpoledne tu bylo slušně uklizeno. Ale včera odpoledne bylo spoustu věcí jinak než jsou teď. A tenhle bordel se asi vždycky objeví a člověk přitom ani neví jak. A já k tomu ještě potřebuju tuhle melodramatičnost, abych přežila den se svýma výčitkama. A nejen svýma. Co naděláme, ne?
A paradoxně si tím víc přeju, aby mé plány vyšly tak dokonale, jak jen to půjde. Zasypu se prací a bude to. Třeba se mi uleví. A když ne, aspoň nebudu mít čas na to myslet. A jak zpívá Radůza "přežiju tuhle neděli tak, jako každou jinou".

Do třetice všeho zlého

21. listopadu 2009 v 23:49 Popelnice
Ať je to jak chce, pubertální potřeba být výjimečný snad nezná hranice. Copak mám něco, čím se můžu omluvit? Copak už toho všeho nebylo dost? Pořád je to ten stejný kolotoč a já s tím nedokážu nic udělat. Může mi být třeba třicet, ale pořád je mi taky osmnáct. Někdy to neumím jinak a ještě ani nechci. Protože mám právo taková ještě nebýt. A protože ani kufřík, ani kozačky na tom nic nezmění. Dokonce ani to, že se vybrečím na záchodě na tom nic nezmění.
Teď tu můžu jen sedět a nechat bolest mě takhle veřejně ponižovat. Můžu spotřebovat tunu kapesníků a skuhrat kvůli opuchlejm očím a nebude to absolutně k ničemu. Můžu přemejšlet o tom, co a kde jsem udělala tak špatně, že to muselo dospět až sem. Můžu se kát a prosit a můžu se tvářit, že už jsem z toho vyrostla nebo jsem to zaspala, ale nic z toho nebude pravda.
Protože co jiní mají zadarmo, já mám jen z poloviny a kvůli tvrdé práci. Ale už mě nebaví se snažit dorovnávat tu úroveň a přesvědčovat je o svých kvalitách. Protože je mám jinde. A protože mi ty jejich přijdou tak totálně nesmyslný ve srovnání s tím, co je v životě doopravdy důležitý. Protože se necítím být někým, kdo žije na téhle půdě. Já už teď mám mít starší tělo, řešit jiné problémy, mít jiné starosti. Nepatřím do lavice. Nesnáším to. Neumím v tom pokračovat. Nedonutím se něco dělat. Jen těžko to přiznávám, protože je to selhání a protože i když mě mají všichni tak děsně rádi, ve skutečnosti jen čekají, jak budu pěkně popořadě plnit jejich očekávání. Všechna ta nepsaná očekávání, která by nepřiznali za nic na světě a která jsou tak evidentní, že se mi z toho chce zvracet.
Nezvládám se rozhodovat, to prostě od přírody neumim. Předělejte mě, jestli můžete. Asi by vám to usnadnilo život. Mně taky. A svět by byl hned lepší, no ne? Nemyslela bych teď na věci, na který jsem myslela naposled před rokem a půl. Mohla bych mít svůj krásný, chytrý, sexy život a plnit ho přesně podle všech těch dokonalých linek. Ale hovno. Místo toho tady stojím a netuším. A moje zkurvená hrdost a ublíženost mě tu nechávají hnít, zatímco bych mohla všechno během pár minut vyléčit; uklidnit směsicí omluvných písmenek.

Chci být chytrá kadeřnice. To je všechno. Nezvládnu víc, odmítám míň.
Všem, kdo na rozdíl ode mě dnes budou spát, přeji dobrou noc.


Dodatek od J.Krchovského:

Co jsem to říkal? Nevím už
Snad, že bude dobře zase.
Co jsem to hledal? Aha, nůž
Co jsem to chtěl? Jo, podřezat se.


A teď už vážně dobrou.

Ukažme si na ni

19. listopadu 2009 v 23:28 Popelnice

Kdy začalo bejt špatný hrát za sebe? Jako bychom to snad nedělali všichni! Ale veřejně je to špatné. I naše špatnost má totiž své hranice. A ty sahají tam, kde začínají věci veřejné. Už jsou tu zase ti hodní tátové, ukázkoví občané, voliči Hitlera. Jasně, že to trochu dramatizuju. Ale kdo z vás ne? Nakonec tak málo, tak málo záleží na tom, co jsem za člověka. Důležitý je, jak to prezentuju. Nedá se ale zrovna říct, že by mě bavilo udržovat si tenhle status pořád. Nic z toho nemám. Velká snaha za prchavou nepatrnou odměnu…a je to vůbec fér, když jsou lidi, co mají přízeň právě kvůli tomu, jak jsou nevstřícní? Tak co já tady ze sebe budu dělat kurvu pro všechno. Nebudu. Nejsem sluníčko. Dělám chyby. Nejsem hodná. Jsem sobec. Jsem sprostá. A hlučná. A nepřítomná. Ukamenovat by mě chtěl asi skoro každej. Sice nechápu, proč ta zloba - nakonec mně jsou vaše přešlapy taky fuk - ale kdo si hraje, nezlobí. Takže hurá do pomluv, hurá do rejpavejch statusů na FB. Já přece můžu hrát stejnou hru; právě teď to dělám, když píšu tenhle text, tenhle vzkaz, který se dostane do rukou i těm, o kterých zrovna píšu. A kterým to neříkám do očí, protože oni mně taky ne. A kteří jsou mi nakonec vcelku ukradení, protože bejt oblíbená je vratká pozice a udržovat si jí za cenu přikovaného úsměvu, bolavejch nohou a nespočtu dalších mučivejch "detailů" ? Ne, díky. Patnáctiletý rebelové by to, co teď dělám, označili za odvahu, my to označujeme jako bezohlednost, ó ano, tak opovrženíhodnou vlastnost. Pche. (Já bych prostě řekla, že jde o snahu udržovat jen takovou míru slušnosti, která mi neubližuje a tudíž se prostě usmívám jen v případě, že mě z toho nechytá křeč v koutcích.)

A mimochodem se snad tímto rýpanečkem vracím na blog, kam začnu opět pravidelně přispívat, jelikož se mi díky jisté neJmenovanému člověku :) podařilo získat přístup k internetu.

Tak dobrou noc čtenáři ( i vy, co si myslíte, že o vás nevím) a dobrou ukázkoví občané. Stejně totiž víme kulový, co bude za rok. Vzpomeňte si, co jsme dělali loni.

Uvnitř

17. listopadu 2009 v 10:13 Verše

Za modrýma očima
A očními stíny
Tam, kde to všechno začíná
Tam máme svoje splíny.

Za důvěrným úsměvem
A všemi těmi slovy
Tam, kam masku si neberem
se všichni vlastně bojí.

Za růžencem na tváři
A hláškou "jsem svůj pán"
Tam, kde hvězdy nezáří
Je každý vlastně sám.

Bezdomovci, masakry, Enka

2. listopadu 2009 v 19:15 Popelnice
Teď, když začínám první řádek dnešního zvracení (a bude toho hromada, takže dál by měly číst jen silný žaludky), připadám si jako bezdomovec. Použít tenhle výrazem v souvislosti se změnou počítače, to už je důkazem toho, jak nás technika ovládla. (Bez ohledu na to, jak se prsíme, že my jsme ovládli techniku. Prd ovládli. Ale tvářit se umíme skvěle. Jako profesionálové. Dneska už není zájem o neprofesionály.)
Ale fakt si tak připadám. Když si do uší nalejvám hudbu z provizorního skromnýho cizího výběru a místo Mirosoft Wordu otevírám něco s názvem Writer, když piju vychladlej sáčkovej čaj a vím, že za těma zataženýma závěsama bezútěšně prší...tak jsem bezdomovec. Nechce se mi moc myslet, protože toho už dneska bylo vážně dost.
Obecně nejsem zastánce jakéhokoli druhu masakru. Duševního, společenského, materiálního...blabla. Masakr je přece jenom poněkud radikální, nevratný, působící trochu HJÚDŽ a tak vůbec. Nic pro mě, zkrátka. Jenže v tomhle prostředí stejně není možný se masakrům vyhnout. Protože stačí pár dnů lásky a můžu si do každý kolonky rovnou napsat N. N, N, N....N.N!NNNNN!
A protože stačí pár let v tomhle akvárku se žralokama a dušička je tak zvrácená, že se člověk ani nestačí divit. Teď, když stojím na Mount Everestu, se všechno ostatní propadá. A já už nemám na tuhle politiku. Na některých frontách budu muset odlehčovat - sice opatrně, ale rychle a účinně. Ještě nevím, jak to přesně realizovat, ale črty už můj mozek vypracoval a o zbytek se snad postarají okolnosti, příhodné karty, momentální nápady a možnosti, co se dají chytnout za pačesy. Jinak to stejně nejde. Padesátiprocentní připravenost je ta nejlepší, kterou člověk může mít, protože je pak snadný aktuálně měnit scénář.
Mluvit konkrétně, tak by mi to dost lidí neodpustilo. Nene, tady se totiž věci nepojmenovávají pravými jmény. Vlastně se zpravidla nepojmenovávají vůbec. Jen se naznačují, ukazují, šeptají, píšou. Nic víc. Naše rukavičky jsou přiléhavé. Takže pššt, já tu jen tak plácám, ale úmysly neodhaluji. Budu se, až bude po všem, raději tvářit, že to bylo samovolné a přirozené. Jako vždy.
Dvě hodiny spánku mě před dnešní zkázou nezachránily. Blbá průhledná SMS, zoufalý ráno, žaludeční potíže, N, N, N, N....Šad-ap! Už nechci. Bolí mě hlava.
Tak tohle jsme my, (j)elita národa.

Večery jsou dlouhý tak akorát, aby si člověk lehnul do postele a psal do deníku, dokud by mu neupadla ruka. A přesně to se teď chystám udělat, protože dokončit něco tady, veřejně, jako bezdomovec, na tvrdý židli.... N(e)