Teď, když začínám první řádek dnešního zvracení (a bude toho hromada, takže dál by měly číst jen silný žaludky), připadám si jako bezdomovec. Použít tenhle výrazem v souvislosti se změnou počítače, to už je důkazem toho, jak nás technika ovládla. (Bez ohledu na to, jak se prsíme, že my jsme ovládli techniku. Prd ovládli. Ale tvářit se umíme skvěle. Jako profesionálové. Dneska už není zájem o neprofesionály.)
Ale fakt si tak připadám. Když si do uší nalejvám hudbu z provizorního skromnýho cizího výběru a místo Mirosoft Wordu otevírám něco s názvem Writer, když piju vychladlej sáčkovej čaj a vím, že za těma zataženýma závěsama bezútěšně prší...tak jsem bezdomovec. Nechce se mi moc myslet, protože toho už dneska bylo vážně dost.
Obecně nejsem zastánce jakéhokoli druhu masakru. Duševního, společenského, materiálního...blabla. Masakr je přece jenom poněkud radikální, nevratný, působící trochu HJÚDŽ a tak vůbec. Nic pro mě, zkrátka. Jenže v tomhle prostředí stejně není možný se masakrům vyhnout. Protože stačí pár dnů lásky a můžu si do každý kolonky rovnou napsat N. N, N, N....N.N!NNNNN!
A protože stačí pár let v tomhle akvárku se žralokama a dušička je tak zvrácená, že se člověk ani nestačí divit. Teď, když stojím na Mount Everestu, se všechno ostatní propadá. A já už nemám na tuhle politiku. Na některých frontách budu muset odlehčovat - sice opatrně, ale rychle a účinně. Ještě nevím, jak to přesně realizovat, ale črty už můj mozek vypracoval a o zbytek se snad postarají okolnosti, příhodné karty, momentální nápady a možnosti, co se dají chytnout za pačesy. Jinak to stejně nejde. Padesátiprocentní připravenost je ta nejlepší, kterou člověk může mít, protože je pak snadný aktuálně měnit scénář.
Mluvit konkrétně, tak by mi to dost lidí neodpustilo. Nene, tady se totiž věci nepojmenovávají pravými jmény. Vlastně se zpravidla nepojmenovávají vůbec. Jen se naznačují, ukazují, šeptají, píšou. Nic víc. Naše rukavičky jsou přiléhavé. Takže pššt, já tu jen tak plácám, ale úmysly neodhaluji. Budu se, až bude po všem, raději tvářit, že to bylo samovolné a přirozené. Jako vždy.
Dvě hodiny spánku mě před dnešní zkázou nezachránily. Blbá průhledná SMS, zoufalý ráno, žaludeční potíže, N, N, N, N....Šad-ap! Už nechci. Bolí mě hlava.
Tak tohle jsme my, (j)elita národa.
Večery jsou dlouhý tak akorát, aby si člověk lehnul do postele a psal do deníku, dokud by mu neupadla ruka. A přesně to se teď chystám udělat, protože dokončit něco tady, veřejně, jako bezdomovec, na tvrdý židli.... N(e)