close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Copánky a příbaláky

30. listopadu 2009 v 19:20 |  Popelnice
Nemocně propocená, oděná jen do vytahanýho domácího trika jsem se opřela o namuchlanej polštář. Nacpala jsem ho do rohu postele, abych se udržela v sedě a mohla chvíli psát. Přece jenom mi záda po celodenním válení v posteli trochu atrofovala. Vidím odsud na noční stolek: jsou na něm tři plata léků (jedno už prázdné), kapky proti kašli (jestli jste někdy brali Stoptussin, tak teď moje chuťové pohárky jistě politujete), Sanorin do nosu (ne že by zabral, ale na silnější Nasivin jsem přece jen slabá povaha) a pak hromady, hromady, hromady kapesníků, které už se sypou i dolů z nočního stolku, na koberec a rozečtenou knihu. Taky lžička do čaje. Dvě zhasnuté svíčky. Foťák a pár drobných.
Ještě pořád čekám, až mi povyrostou vlasy. Týden co týden si zkouším udělat francouzské copy a teď už se to dostalo do fáze, kdy je to reálné, nicméně stále dost pracné ( i když všichni víme, že být Blíženkyně, tak bych francouzské copy nosila už měsíc). Takže čekám. Po Vánocích už to snad bude OK. Teda nejen ty vlasy. Taky jiný věci. Termín "Po vánocích" se pro mě stává téměř odborným. Nebo spíš V.I.P.
Ale nevím, jestli je dobré teď myslet na takové termíny. Už proto, že do "po Vánocích" je ještě daleko (není, ale čas bude utíkat děsně pomaluuuuuuuuuu). A mě bolí hlava. Nechci se teď strachovat nebo si vytvářet očekávání a nechci se těšit ( i když to samozřejmě dost dobře nejde). A vůbec - když na příbaláku píšou, že je to proti horečce a bolesti, tak by to taky mělo mít nějaký účinek, ne? A když na něm píšou: "jen další chlap", měl by to být jen další chlap a ne láska jako trám převlečená za "jen dalšího chlapa". Co? Jak já k tomu potom přijdu? J

Někdy se to stane, že příbaláky lžou a pak vám hoří hlava nebo srdce a nebo vedete plamennou řeč, kterou ani vést nechcete a už ve chvíli, kdy ta slova hrdlem, jazykem a ústy vytvarujete, víte moc dobře, že je nechcete říkat, že to tak není a vůbec nechápete, kdo vám to sakra vzal výsadní právo ovládnout svou nevymáchanou tlamičku. Ne že by se takový věci napravovaly lehce. Není to jako když uděláte přeřek. Je to spíš jako když zvracíte. Teď se to vyřeší tím, že někdo má svůj den. Ale už to znovu takhle nechci. Protože nakonec mě to mrzí mnohem dýl, než by si asi kdokoliv myslel. Tyhle věci ve mně zůstávaj a pokaždý, když se potom - byť jsem sebevíc v právu - hájím, se mi znovu vybaví vlastní selhání a další argument jde do kytek; jen sklopím oči říkám si: jo, za tohle si můžeš sama, tak si to teď pěkně vyžer.
Protože jak snadný je nakonec odpustit příteli? Jen lusknutí prstu. Stačí jen pochopení. A jak těžký je naproti tomu odpustit sobě svoje chyby? Se sebou musíte bejt pořád. A když se nepoznáváte ve svejch vlastních slovech, tak je to…nic moc pocit, řeknu vám.

Čekám, až mi dorostou vlasy a teplota spadne. Čekám, až pochopím, jak jsem to mohla udělat. Dneska máš svůj den a já ne. A nejhorší pocit ze všeho je ten, že se snadno mohlo stát, abych tě donutila pochybovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama