Když si sedneš na klavír, zazní falešná směs tónů. A když čekáš, až přijde, cítíš jen falešnou lítost. Protože hajzlů člověk nelituje víc, než v sentimentálním impulzu.
Když ses tenkrát zhroutila ze sedačky v tramvaji, měla jsi tak minimální šanci přežít, že se toho ještě teď děsíš. Ale možná, že porcelánový jsou jen slova, co to popisujou. Zející díru už by dneska nikdo nenašel a pokud jde o křižovatky, tak ty volíš Jacoba, bez nejmenšího zaváhání.
V maličkostech vítězí zvědavost. Ale nic víc. Žádná arytmie. Žádný vzpomínkový řádek. Teď už je to jen na tequillu..