Stejně mám nakonec pocit, že všechny ty přešlapy byly moje. A to člověku do nedělního rána zrovna moc nepřidá. A k čemu to vlastně je? Já taková nejsem. Nebyla jsem TAKOVÁ. Nebo jo? Pustila jsem si Paramore a ohřála polívku ze včerejška, ale líp mi není. Nic není lepší. Z ničeho jsem se nevyspala. Ani ze samoty, ani ze sebelítosti, ani z hromady mých debilních vlastností, které včerejšek zapříčinily.
A čeká mě tolik práce, kterou bych nemohla stihnout, i kdyby mi někdo poskytl týden času. Protože první tři dny bych strávila přemýšlením nad tím, co se to sakra stalo. Proč se to nelepší, když víme, že chceme, aby se to zlepšilo?
Dneska ráno je venku chladno a mlha. Otevřela jsem okno, abych trochu osvěžila ty děsivý oči. V pokoji je zase bordel, i když jsem si jistá, že ještě včera odpoledne tu bylo slušně uklizeno. Ale včera odpoledne bylo spoustu věcí jinak než jsou teď. A tenhle bordel se asi vždycky objeví a člověk přitom ani neví jak. A já k tomu ještě potřebuju tuhle melodramatičnost, abych přežila den se svýma výčitkama. A nejen svýma. Co naděláme, ne?
A paradoxně si tím víc přeju, aby mé plány vyšly tak dokonale, jak jen to půjde. Zasypu se prací a bude to. Třeba se mi uleví. A když ne, aspoň nebudu mít čas na to myslet. A jak zpívá Radůza "přežiju tuhle neděli tak, jako každou jinou".