close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Prosinec 2009

Odstaveček na úvod.

23. prosince 2009 v 20:26 Uši
Vítejte do další novorozené rubriky, tentokrát pojmenované Uši. Samotný název už těm bystřejším jistě napověděl, že by zde mohli najít nějaké to potěšení pro své sluchové orgány. A přesně tak to také bude. Zde bude možno "v historicky dohledné době" (spolužáci jistě odhalí autora citátu) najít odkazy ke stažení nejrůznější hudby spolu s nějakým tím mým pisálkovským dodatkem, hodnocením, okecáváním, rozjímáním a tak vůbec. Taky vás, moji milí čtenáři, chci hnedka do úvodu o něco poprosit. Nebo spíš dát vám možnost se vyjádřit, spolupracovat na rozšiřování obsahu mého blogu. Výběr hudby se sice budu snažit dělat
různorodý, ale samozřejmě se snadno stane, že ne každý tu najde trochu materiálu i pro ta svá ušiška. Proto budu ráda, když mi kdykoliv napíšete do komentářů, o co byste měli zájem, já nastuduji potřebné informace a článek (pokud možno i s odkazem) dle svých časových možností dodám. (Začít s nápady můžete už nyní; sice mám jakýsi úvodní seznam hudby, ale ten je vskutku skromný.) Snad se vám tu taktéž bude líbit, snad sem občas se zalíbením zavítáte, třeba se objevíte v nějakém novém hudebním stylu, třeba najdete oblíbenou písničku….a bůhví, co ještě. J

Předvánoční kolaps

23. prosince 2009 v 18:51 Popelnice
Pokojem zní hudba zpívaná možná G. Barkleym a pod ní, když se zaposlouchám, slyším šumění a pod šuměním, když se soustředím, zaznamenám vlny, které rádio vydává, když se zapne. Stejně jako televize a některé další spotřebiče. Jsou lidi, kteří je nevnímají, ale pro mě osobně se to zdá hlučné dost na to, aby se to nedalo ignorovat. Proto nemůžu usnout, pokud nemám bedničky vyhozený ze zásuvky a rádio úplně vypnutý. Fakt to nejde. Roboti dělaj v našem životě takovej bordel, že by tomu člověk nevěřil. Zajišťujou spoustu maličkostí, které nám pomáhají udržovat směr. Tolik praktických věcí se usnadnilo, že se ty vnitřní staly mnohonásobně složitějšími. Protože na ně máme čas. Máme čas o nich přemýšlet, pochybovat o nich, uvědomovat si je. A citová filozofie, to není žádná sranda. Naše moderní osamělá a věčně rozervaná srdce musí snést obrovskou zátěž. A ona, narozdíl od spotřebičů, nemají víc USB připojení, vyměnitelný kryt ani tlačítko restart. A my potom nemůžeme usnout.
Čumím do památeční krabice. A stejně jako poslední tři roky, každého 23. prosince, si i dnes (počtvrté) libuju ve svém trpitelském údělu.

Uf

22. prosince 2009 v 21:54 Popelnice
Nejen, že je má neexistující sestra kolaborant a velezrádce (odjela na dva dny k tetě, čímž oslabila naši protirodičovskou alianci). Ale ještě k tomu se rozhodla, že přestane existovat i zde, v šuplíku, který jsem jí ochotně vyhradila a založila si vlastní blog. Kdybyste se chtěli podívat: www.littlepearl.blog.cz
…zanedlouho tenhle link objevíte i v oblíbených odkazech. Přece jenom je to moje malá (neexistující) sestřička a v zájmu zachování dobrých vztahů uvnitř naší protirodičovské koalice na ni musím být hodná. I pro ni snad nastal čas roztáhnout křídla, vzít do ruky pero a ukázat světu, jak vypadá v jejích očích.

Já jsem prožila jednu z nejhezčích nocí svého života a už se těším, až se po Vánocích všechno vydá směrem, v jehož správnost pevně věřím. Právě poslouchám popík, přemýšlím, co se asi bude dít zítra, trochu se usmívám a trochu smutním, ale zatím se vše drží pod klidnou hladinou mého večerního mejkapu. Mám pořád pocit, že mi z kůže sálá jeho voňavka a v ústech krom banánu s medem ještě pořád cítím jeho jazyk. Chtělo by to další společnou noc a pak další, další, další….jen nevím, jak bychom to přežili, Jarosurabbu. Tolik lásky by člověka mohlo snadno zabít. Aspoň mně to tak občas připadá.
Teď, když tu sedím jen v kalhotkách z rána a bílém tričku, mi trochu naskakuje husí kůže a přemýšlím, jestli už zalézt pod peřinu. Přemýšlím o rozšíření mého blogu. Koukám na hvězdu svítící v okně a vím, že zítra budu uklízet, zdobit stromeček a balit dárky, i když bych byla tisíckrát radši v autě jedoucím do Ostravy, s termoskou plnou kakaa a ospalkama v očích.

Už ani není potřeba dodávat, že v pokoji je bordel. Začínám si zvykat na pověst bordelářky. Uklízím…a docela ráda. Ale taky často spěchám a jsem nerozhodná, což jsou nejspíš dva osudné faktory mého (ne)pořádkového systému. A teď už se mi ani uklízet nechce, protože to, co tady dělý nepořádek, jsou vzpomínky na včerejší noc. Sprchový gel s vůní Liči a meloun, taštička s hygienickými potřebami, krém Garnier, krabička od cukroví, Sencha na dně nového hrnečku, skřipec do vlasů, džíny. A ještě spousta dalších věcí.
Jsem hrozně, hrozně, hrozně utahaná. A začíná mi být smutno. Jdu radši spát. Brou noc.

Sušárna

20. prosince 2009 v 13:19 Popelnice

U nás v domácnosti už se léta vedou spory, especially v zimních obdobích, kdo půjde dolů do sušárny pověsit prádlo. Jistě všichni znáte tu situaci, když v prosinci stojíte na balkoně, věšíte v kabátu a s červenýma rukama další várku vypraného prádla a když odcházíte, rozbijete si čelo o ponožky, které se vám tím nárazem podaří zlomit. My to řešíme, alespoň částečně, sušárnou. Ta je ovšem dole v suterénu, což je pro nás, ze třetího patra, trochu z ruky. Pokaždé, když se tedy stane, že je potřeba něco odnést do sušárny, začne se řešit, kdo tam půjde. Matka zaúkoluje sestru, která argumentuje tím, že tam chodí pořád ať tam dojdu já, já se zas ohradím, že posledně jsem tam šla já a ať jde tedy ona, otec řekne, ať se kvůli tomu nehádáme, že to snad není takový problém dojít jen dolů do sušárny a být za pět minut zpět (přičemž jeho jsem v sušárně jaktěživ neviděla) a matčina nálada se začne blížit teplotě varu. Nakonec vždycky ustoupím já nebo sestra.
Takže dnes jsem tam byla.
Když sjedete naším klaustrofóbním žlutým výtahem do mínus jedničky a otevřete dveře, musíte udělat pár kroků naslepo a rozsvítit na chodbě, potom najít správné dveře a správný klíč, ale když máte štěstí, jako já dnes, po otevření se vám nos naplní vůní čerstvě vypraného prádla…mokrého a s nádechem dokonalé čistoty v podobě vůně pracího prášku. Jen máloco mi voní tak, jako právě tohle. Takže jsem tam chvíli stála a jen nechala čichové buňky v tiché blaženosti, než jsem se odhodlala k prvnímu kroku a pověsila obsah lavoru na šnůru. Ta čtyřpatrová cesta za tohle stála, vážně.
Teď už jsem dávno zpátky, sedím na posteli a možná poprvé pociťuji až teď, že jsou tu vánoční prázdniny. Slunce se marně snaží bojovat proti sněhu, co schoval naše sídliště do poněkud romantičtější podoby. Odlakovala jsem si nehty, protože červená byla na dnešek moc provokativní. Mám mírumilovnou poklidnou náladu a nevím, jestli je jejím základem pozitivní nebo negativní energie, ale doufám, že to první. Nehty mám čisté, hlava se blíží k nové, tentokrát snad trochu povedenější podobě,je vyluxováno, utřený prach, z kuchyně voní máminy lasagne a vedle mě leží hromádka vyžehleného prádla. Za chvíli půjdu navštívit koupelnu, trochu se dobít, prohřát svojí stále studenou kůži, která teď v zimě bledne doslova ze dne na den….a pak už se jen polidštit, vytrhat obočí, zabalit věci na squash. Těším se, i když nevím, co mě vlastně čeká.
Držte mi palce….vlastně spíš: držte NÁM palce.

Panáci a panenky

19. prosince 2009 v 23:54 Popelnice
Napsala bych, že obvyklý pomejdanově depresivní článek se konat nebude, ale nejsem si tak úplně jistá, takže vám nechci hned na úvod nic slibovat. Prostě uvidím, jak se to vyvine.
Takže jsme v včera docela úspěšně absolvovali předvánoční hospodskou akci. Náš počet nebyl zrovna závratný, ale to vlastně ani nevadilo. Když jdete pít za účelem pití a ne zábavy, je vám jedno vedle koho sedíte. Přesto se mi podařilo účastnit se několika příjemných rozhovorů, například s mou oblíbenou typickou Račicí.
Jazyky nám pro včerejšek rozvázal kapitán Morgan v několika různých variacích od klasické coca coly až po mojito. Na občanský průkaz se mě nikdo nezeptal a dokonce bylo nalito i jedné nejmenované čtrnáctileté slečně, což mě pravda trochu zklamalo. Ale nemůže všechno být ideální a tak budu muset zařídit nějakou víc provokativní omlazující image v nějakém přísnějším pijáckém prostředí, aby mohla vítězoslavně zamávat kartičkou povolující vstup do "dospěláckého života". (Schválně dávám tohle slovní spojení do uvozovek, protože ve skutečnosti to číslo neznamená vůbec nic.)
Dnes jsem vstala snad v historicky nejpozdějším termínu svého života…nebo alespoň té pubertální části. Ve třičtvrtě na 11! Neuvěřitelný výkon jen potvrzující domněnku, že jsem z tohoto týdne poněkud utahána a zadlužena, co se spánku týče. Doma zatím nezačal ani náznak vánoční nálady, zato náznak průseru se stihl za posledních pár hodin objevit několikrát a to vždy za spolupráce mé matky, se kterou se stíháme pravidelně několikrát denně trochu porejpat nebo rovnou pohádat. Ale to není nic, co by kazilo dnešní příjemnou bilanci, protože hádky s ní jsou něco, co už je nedílnou, obyčejnou součástí mého života.
Pokusila jsem se trochu uklidit pokoj a musím říct, že to nedopadlo úplně nejhůř. Alespoň mi nepřetéká odpadkový koš a na zemi je jen jedna z původních cca šesti hromad. To je dobrá zpráva. Dokonce i stůl se tváří civilizovaně a židle začíná být vidět. Jinak jsem nic nedělala.

A teď, když už se večer začíná naklánět a za chvíli spadne k půlnoci, začínám smutnět. Zase se mi stýská a někde pod kůži doznívá prchavý dotek tvých rukou, co mě posouvá blíž ke spánku. Teplá společná postel za mýma očima a vůně peřin, co se mi neúplatně lepí na chřípí; to vše mate moje smysly a nutí mě hledat tě v mém pokoji, rozhlížet se, doufat, že jsi tu. Ale ty spíš jinde a já zírám před sebe do prázdna, dívám se přitom na tvá zavřená víčka, na ten klid, s jakým jsi upadl do snů. Tady, na nerozestlané posteli a sama, tě skrz dálku tuším a tuším všechny vjemy, které k tobě patří. Které patří k nám. A tím silněji si uvědomuju, co skutečně potřebuju k životu, protože teď tu nejsi a klavírová písnička připomíná záři tvých modrých očí, když se směješ a ten pocit, co mám, když si před zimou schovám svou ruku do tvojí. Ještě trochu čaje, vzpomínání, úsměvu, co patří jen tobě a….dobrou noc.

Páááárty mejkap

18. prosince 2009 v 18:42 Popelnice
Obvykle, když stojím před zrcadlem a dělám si párty make-up, nepřemýšlím. Je to skvělé odreagování, víte? Nacvičenými pohyby si kreslíte obličej za pomoci všech možných nástrojů a nástroječků, sledujete, jak postupně měníte barvy, rysy a obrysy…a když potom odcházíte, vaše maska vás dobře chrání přede vším. Fajn pocit. Je v něm jen malinký zbyteček očekávání, protože už si ta naše parta zavšedněla. Je v něm průměrné množství natěšenosti, protože i přes zevšednění je to pořád AKCE. Je v něm doznívající ustaraná realita, která se pomalu ztrácí při myšlence na prvního panáka. Taky chuť absolutně vypnout mozek. Prostě - jak řekl jeden můj fajn spolužák - "Mám brouka v hlavě. Tak ho nechám pořádně si zaplavat." Nic víc k tomu dodávat nemusím.
Dnešní formování párty make-upu probíhá v trochu skleslejším tempu i náladě. Možná z únavy ale určitě taky proto, že mě mimo kamarádů čekají i nekamarádi. Mně osobně nevadí, nemám s nimi problém. Ale oni se mnou ano, takže neočekávám žádný hladký průběh. Na druhou stranu myslím, že prostoru jsem jim dala dost…od začátku roku jsem byla v hospodě jen jednou a to pouze na první část večera, takže alkoholové sezení bez Jersiee si mohli užít dost. Teď před Vánocemi je to zkrátka tradice, kterou nemůžu vypustit. Navíc mám stejně volný večer, takže je to lepší než sedět doma. Nejdu za dospělou. Mám zelený třpytivý oční stíny, vyfoukaný vlasy, kostkovaný kalhoty a svou oblíbenou infantilní mikinu s pejskem. Teď už je mi to jedno. Osmnáctiny proběhly, takže se ráda oblíknu za šestnáctku, když mám na občanském průkazu ten správný rok.
Bordel v pokoji po dnešku dosáhl stupně 9 (z 10), což znamená, že musím přeskakovat hromady, co se tu vytvořily. Většina z nich je vystavěna kombinací zmuchlaných kapesníků, oblečení a učebnic. Dvě z nich mají na výšku dobrých 40 cm. Židle je na spadnutí. Stůl nekomentuju. Ale hlavně, že mám párty make-up.
Musím jít, za chvíli mi jede autobus.

Nebe peklo ráj

18. prosince 2009 v 0:31 Popelnice
Přemýšlím, jestli mám dnes psát a o čem. Bylo by toho dost, k čemu bych se chtěla vyjádřit. Ale asi to budou jen cáry...a asi nebudou všechny, protože se dostávám do stádia vyčerpání.
První a asi nejzásadnější věc, které jsme si jistě všichni všimli, je SNÍH. Já říkám, že když už je zima, tak ať je sníh. To člověka dokáže naštvat, když je pět pod nulou a nikde ani vločka. Proč mi teda přimrzaj uši k hlavě, když tu není solidní kupa bílého prašanu? (No dobře, uši mi mrznou, protože od chvíle, co si mě spletli s klukem odmítám nosit čepice. Nutno říct, že to bylo v sedmé třídě - to jsem ještě neměla prsa čtyřky.) Takže aspoň, že je sníh. Mám ho ráda. Dokonce i přesto, že pro šikulku, jakou já jsem, znamená sníh zároveň jednu velmi nebezpečnou skutečnost: namrzlé chodníky. Nezažila jsem zimu, kdy bych si nenatloukla. Pokud jde o medailové pozice mých pádů, tak vítězí bezkonkurenčně ten loňský, kdy jsem uprostřed chodníku uklouzla, málem s sebou vzala protijdoucího chlapce a abych tomu zabránila, naklonila jsem se do strany a schytal to levý bok. Termoska, co jsem nesla v ruce se prolétla a promáčkla si hlavu. Já měla naštěstí jen modřinu a tváře rudé studem. (Nemusím snad ani říkat, že to bylo PONDĚLÍ ráno, protože v který jiný den by se to mně mohlo stát?)
Druhá věc, kterou bych chtěla zmínit, je to, že některé věci mají svůj důvod a my ho nejsme schopni identifikovat, pojmenovat nebo aspoň tušit, i když se hodně snažíme. Nevím, čím je to dáno, ale věřte mi, že jsou situace, kdy to takhle skutečně je. Vemte si například citovou houpačku ve vztahu, když se jeden den nesnášíte a druhý šíleně milujete. Teď to trochu přeháním, ale tohle Nebe-Peklo-Ráj je zvláštní jev. Jednou, při cestě z výletu, jsme si propočítali, že za tři měsíce jsme spolu strávili tolik času, kolik spolu průměrný pár stráví za jeden rok vztahu. Docela slušný výkon. Možná, že je naše nebe peklo způsobené právě tímhle. Ve vztahu jsme posunuti hodně dopředu. Zvládáme zátěže, jakým by normálně uvažující člověk čerstvou známost nevystavoval a myslím, že je dokonce zvládáme s přehledem. Ale je tu tolik, tolik vášní, které nás udržují v chodu a které nám občas ubližují. Strachujeme se, že o sebe přijdeme...jsme hrdí a rozbolavělí, plní emocí a vzruchů. V tom aby se blbej vyznal. Je jasný, že občas někde něco trochu bouchne. Zvládáme toho tolik, že se to musí někde projevit. Důležité je ale nakonec stejně jen vědět, že TO tam je. Že TO zkrátka máme. A sice nevíme, jak to TO děláme, ale asi to TO děláme dobře, když se nás TO tak pevně drží. Pevně se to drží již 119 dní.
Dneska to asi nebude zrovna souvislý, plynulý, propojený atd. zápis. Za třetí chci jen tak poznamenat, že nejvíc se člověk ohradí, když mu šlápnete na kuří oko. Bez ohledu na to, jak velkou můžete mít pravdu. Bez ohledu na to, že jen reagujete stejnou silou, nikoli větší. Na těchhle věcech už pak vůbec nezáleží. Záleží jen na tom, že jste špatní, protože a protože. Ono to ale není tak jednoduché otevřít pusu a sdělit něco, co si myslím; je obtížné psát o svém životě a o tom, co mě v něm potkává, když vím, že pro řadu z vás jsem tu za sebe a ne za anonymní přezdívku. Víte, do komentářů si každý může napsat, co se mu zlíbí. Ale hodně z vás mě zná a zná můj příběh. Takže když se někomu nelíbí, jak a co sem píšu - protože právě tady mě naleznete otevřenou - nemusí sem chodit. Začínám u sebe tím, že provádím vnitřní hygienu téměř každodenním zamyšlením, byť braným s nadsázkou. Já se za nic neschovávám, v tom je ten vtip. Možná tím víc srážím než zlepšuju sociální skóre, ale myslím, že bych neměla body upřednostňovat před svědomím. Někteří to tak dělají a je to jejich věc. Já to dělám po svém. A cpu to jen těm, kteří mě čtou. Na konec tohohle trhance bych vám chtěla říct, že jsem ráda, když si tu občas něco přečtete a když o sobě dáváte vědět pozitivním nebo i negativním příspěvkem. Všechno je pro mě zpětná vazba sloužící k zamyšlení nebo zkrátka jen k uvědomění, že tu někdo je a čte, co píšu. (Tímto končím ješitnou pasáž o sobě a promluvách ke čtenářům.)

Už začíná být dost pozdě a já za poslední čtyři noci naspala dohromady asi 15 hodin, takže jsem grogy. Přeji dobrou, a šťastlivcům třeba i dlooooooouhou noc.






Dnes ne.

16. prosince 2009 v 22:50 Popelnice

Omlouvám se, ale dnes by mě to příliš bolelo.

Optimismus zaškobrtnul

14. prosince 2009 v 19:52 Popelnice
Shodli jsme se na jedné velmi důležité, ale vůbec né překvapivé věci: jsme totiž nepoučitelní optimisté převlečení za pesimisty. Myslím, že ve skutečnosti to takhle má velká část lidí, i když většina z nich to nejspíš nepřizná. Nakonec jedna z hlavních předností člověka je schopnost nepřizpůsobit se. A tak pokaždé znovu vstaneme, abychom si mohli po pár krocích rozbít tlamičku tím nejnešikovnějším způsob. Když se učíš chodit, tak to holt musí bolet. Ale takový optimista se nějakou odřeninou zastrašit nenechá…a ještě se přitom tváří jako realista nebo pesouš, že? Holt se rádi tváříme, že jsme nad věcí a máme svůj život pod kontrolou. A jak málo je na tom pravdy!
O tomhle ale mluvit nechci; z mé přirozené ješitné podstaty chci zde, v popelnici k tomu určené, mluviti samozřejmě o sobě a o tom, co se mi právě honí hlavou. Zkrátka, pokud jde o můj nepoučitelný vnitřní optimismus, tak musím říct, že se přes všechny zatěžkávací zkoušky stále drží. Bylo období, kdy jsem si myslela, že jsem ho snad nadobro ztratila, ale nakonec se ukázalo, že by mě musela potkat nějaká mnohem větší rána, aby mi slezl úsměv. Bad luck osude, třeba příště. Nakonec můj nejoblíbenější citát mluví za vše: "Když ti život podá citrón, řekni si k němu ještě o sůl a tequillu."
I tak se občas některá má optimistická přesvědčení a ideály otřesou v základech - a člověk by možná čekal, že taková věc, to už musí být něco mimořádného, velkého, strhujícího nebo přinejmenším nepřehlédnutelného, ale tak to vůbec není. Největší poučení nakonec nalézám v detailech, které by se mohly zdát odporně nepodstatné. A zrovna tak můj optimismus na své skvělé cestě vstříc dospělosti zavrávoral, když za pochodu narazil na ceduli (ba ne, jen cedulku) nepříliš milého znění. Což o to, lidi kolem mě nikdy nebyli zrovna chodící příklady vlídnosti. Ale jde spíš o to, co se pod takovou nevlídností skrývá. A když mám najednou pocit, že to není jen o způsobu chování, ale i o způsobu myšlení, nejsem si najednou tak jistá, že tihle lidé v podstatě nejsou zlí. A jak se to jako k sakru pozná? Spousta věcí by mi mohlo být jedno, nakonec čas, který si ve svém tichém vězení musím prosedět, se brutálně krátí. Nojo, ale stejně jsem radši, když takový rádoby dilemata nemusim řešit. Radši bych řešila něco snadnějšího…třeba svou lví hřívu nebo tak….pod momentálním morálním zklamáním mi vlasy připadaj jako to poslední, co by mě mělo zajímat. Ale ne že by mi v momentálním rozpoložením zrovna pomáhaly.
Je mi to líto. Měla jsem být moudřejší a zabrzdit, dokud byl ještě čas. Když mi to konečně došlo, tak mi nohy podrazilo vlastní tělo…a takovou ránu pod pás člověk prostě nečeká. Je fakt, že Vánoční prázdniny většinou proležím kvůli nadměrné podzimní zátěži. Ale že to přijde v listopadu a potáhne se to až do Vánoc, to už naznačuje, jak mi psychika hapruje. Aby ne, se všemi těmi životními změnami. Snad se v povánočním tempu sem tam něco spraví a já budu moct volně dýchat, nejen kvůli zdravému nosohltanu.

Hrozně smutno

14. prosince 2009 v 5:17 Popelnice
Od čtvrté hodiny ranní sedím na posteli a zírám do prázdna. Je mi tak hrozně smutno, že nemám daleko k slzám. Neptejte se proč. Pondělí nikdy nebyl dobrý den a to jako oficiální důvod stačí. Chce se mi zvracet…a poslední, co jsem jedla, byl zákusek s tebou. Nemůžu si dojít aspoň uvařit čaj, který by mě možná vytáhl z nejhoršího. Všichni ještě spí a takový rámus v kuchyni by je probudil. Za oknem je naprostá tma. Noc. Ticho. Mrtvo. Je vůbec ještě co psát? Na tohle slova stejně nestačí. Chtěla bych se umět rozhodovat jinak, ale nezvládám to. Ani trochu. Protože je to příliš silný; silnější, než co bych kdy věřila, že unesu. Stačí jen přežít následujících pár dnů, ale teď se mi to zdá nemožný. Protože kam šlápnu, tam průser a nevím, jak z toho ven. A přitom to v srpnu vypadalo tak nevinně. Kdo mohl vědět, že to dospěje až sem?
Koukám do svítící obrazovky a mám pocit, že deka, do který jsem částečně zachumlaná, vůbec nehřeje. Není nic, co by mě teď mohlo zahřát. To, co nejvíc potřebuju, nemám šanci potkat a tohle vědomí mě uvnitř hrozně bolí. I když mi to za pár dnů bude připadat jako prkotina…i když si budu vyčítat, že si srdce vyleju sem, místo toho, abych to udržela. Nemůžu. Tak hrozně, hrozně nemůžu a nemám nejmenší tušení, co to vlastně ksakru dělám. Co budu dělat. Žádný záchranný plán, žádné seznamy, ani stopa po systému. Tohle nejde. Neumím to. Neumím to takhle dělat pořád. Nevěřím tomu, že nakonec sedím tady, v pět hodin ráno se zarudlýma nekonečně mokrýma očima a snažím se aspoň na malou chvíli uklidnit. Že jsem tak zasláblá…že jsem si tak zvykla na ten pocit mít tě u sebe…že mě to tak přemáhá…nutí mě se schovávat na dívčích wc, nutí přestat střízlivě myslet, nutí mě to k tolika věcem a tak hrozně to chci, že to nemůžu vyjádřit.
Mám tu položené kapesníky na srovnané hromádce - jsou to takový ty vytahovací, ale krabici od nich jsem roztrhala při příležitosti nějakých nervů a už ani nevím, o co šlo. Není to důležité; vím, že není. Každý nádech mě vyčerpává, když není určený tobě. A každé ráno, když se zase probouzím sama, je nejtěžší na světě nastartovat den a zvládnout ho. Skoro nemožný. Skoro zázrak, že se to nakonec občas povede. Ale pokaždý si přeju, aby to byl ještě sen a já se mohla doopravdy vzbudit…a dívat se, jak spíš, než vstanu z postele. Abych ti mohla říct "dobré ráno", věnovat ti obyčejnou pusu, pohladit tě po rameni koukajícím zpod deky a vědět, že takhle je to správně. Sakra, sakra, sakra! Už se nedokážu ovládat. Kňučím a doufám, že tohle zas-ráno, tenhle příšernej smutek aspoň do určitý míry odezní a já budu moct chodit a mluvit a….přečkat to. Kapesníky už jsou ve dvou hromadách. Jedna směřuje do koše, druhá jde vyčkávat na své místo. Moc dlouho čekat nebude.