close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Prosinec 2009

Superrychle

13. prosince 2009 v 20:37 Popelnice
Každý v mém věku nebo o pár let mladší už jistě zažil výchovné kázání začínající větou "To když my jsme byli mladý, tak žádný mobily a počítače nebyly…" a skoro každý potom přestal poslouchat, protože se mu v takových chvílích - stejně jako se to děje u mě - mozek automaticky přepíná do úsporného režimu (lidově řečeno "jedním uchem dovnitř, druhým ven").

Bludička

13. prosince 2009 v 13:55 Verše

Bludička mezi liebesbriefy
V den přimrzlý k parapetu
Proti smutku chci znát grify
a píšu další "miss you" větu.

Zvonkohru cinkají střechýly
vločky chycené ve vlasů sítě
A když se den k noci nachýlí
samotná v posteli šeptám "chci tě"...

Gloomy sunday

13. prosince 2009 v 11:15 Popelnice
Ze spánku mě vytáhla vibrace mobilního telefonu, co mi ležel na koberci vedle postele. Jedině dobře, protože jinak bych prospala den. Neděle je bíle pochmurná, prostě tak na písničku Gloomy Sunday, přezdívanou jako Píseň sebevrahů. Ale já jsem si pustila Studený nohy od Radůzy a v Einstellungen si nastavila "wiederholen eins" (opakování jedné skladby). Mám pocit, že je mi ještě pořád zima ze včerejška. Nechci si oplachovat ruce studenou vodou, i když to tak obvykle dělám a i když většinou ráno proleju krk ledovou vodou, než mi trochu vychladne čaj, dnes jsem to vydržela, než se Tung ting dostal do stádia Horký a tudíž konzumovatelný. K froté kalhotám od pyžama jsem si oblíkla svojí infantilní mikinu s pejskem a usazená s notebookem na klíně teď okupuju zastlanou postel.
Mám trochu depku. Je to asi tou zimou, nepovedeným včerejškem a pak skutečností, že od pátku do úterý je to příšerně dlouhá doba a já ji nedokážu nijak zkrátit. Teprve v úterý se uvidíme. Když to napíšu, je to jako hodit si na hrudník dvacetikilový kámen. Chci pod peřinu a spát až do úterý. Nosohltan mám oteklý k neuvěření, takže čtrnáct dní v posteli bylo úplně k ničemu, protože je to tu zas. Přesně, jak jsem předpokládala.
Říkám si, že bych měla přepnout tu písničku, zkusit tenhle den nějak nezabít, ale nejde to. Dospěla jsem do stádia smutku, ve kterém mě ani neštve, že jsem lev. Za pár minut se budu muset zvednout a uklidit zbytek toho, co jsem začala uklízet ráno. Pak brigáda. A učení až bůhví do kdy. Kozačky čekají u stolu, ale nic nebude. U lahve z doby ledový sedí opička Kambo a kouká na mě svýma smutnýma korálkovýma očima. Sladkosti, co jsem dostala k Mikuláši, jsou ještě pořád v červený tašce a krom čokoládového panáčka na tyčce nedotčené. V kuchyni se moje malá sestra pokouší připravit k obědu kachnu na pomerančích, ale já nechci jíst. Ani nemůžu. Je mi smutno. Mohla bych otevřít okno a zírat z něj, jak Praha přimrzá ke svým městským kořenům, ale to by mi byla zima. A já o žádnou zimu nestojím. Ne, když se před ní nemůžu schovat do náruče, kterou tak potřebuju.
Oolong už vychladl. Jdu předstírat nějakou činnost.

Vídeňský horor

13. prosince 2009 v 10:56 Popelnice
Tady máte pár řádků o včerejšku, než sem umístím depresivní výlev dneška.
I vy jste jistě slyšeli, že vánoční Vídeň je něco, co opravdu stojí za návštěvu. A tak se naše rodina společně s dalšími dvěma tucty cestujících vypravila autobusem na vyhlášené Vídeňské trhy. Zájezd organizovala babi.
Je důležité poznamenat, že babi je člověk, který se odjakživa cítil být velitelkou a čím je starší, tím větší důraz na svou vedoucí funkci klade. Je ředitelka mateřské školky, takže je zvyklá mít všechno pod palcem a velitelské techniky uplatňuje všude, včetně rodinných akcí a komunikace se svým manželem, tedy mým dědou. Ona vlastně umí být fajn člověk, ale umí být taky brutálně nepříjemná. (Je zkrátka spousta aspektů, které jasně naznačují, že je to matka mé matky.) Takže z pěti hodin cesty do Vídně v autobuse, si moje matka s babičkou povídali. S typickou dramatičností a volume na maximum. Já jsem byla o místo za nimi, zhroucená a pokroucená na sedadle v marné snaze usnout v tomhle prostředí a v jakékoliv z deseti základních krkolomných pozic. Už v tu chvíli jsem věděla, že ať bude Vídeň jakkoli krásná, nemám šanci si jí užít.
A Vídeň skutečně krásná byla. Sice jsme ji viděli jen tak za běhu a já ani pořádně nepoužila svůj průměrný um němčiny, ale co už. Horší byla atmosféra, kterou vytvářela společnost našich spoluzájezdníků (s babi v čele). Nemá cenu to blíže popisovat. Cestou zpět, v průběhu nekonečných pěti hodin autobusem, jsme se s babi ještě stihly pohádat a začaly mi otékat nohy.
Tímto jsem definitivně skončila se zájezdy autobusem a se zájezdy s babičkou, popř. s kombinacemi těchto dvou věcí. Protože to za to vážně nestálo. Ono to za to nikdy nestojí, ale asi jsem beznadějný optimista a tak pokaždé doufám, že tentokrát by to mohlo být lepší. Ale nikdy to nebylo lepší. Pořád ten stejný únavný scénář, který člověka otráví k zoufalosti a když se o půlnoci vracíte domů sídlištěm, s těžkým báglem na zádech, bolavýma zádama, oteklýma nohama, popraskanou pusou, omrzlinami na rukou a prsty u nohou přimrzlými k botám, s plným močovým měchýřem a prázdným žaludkem, bez jediného suvenýru a když jste k breku utahaní a máte chuť si prostřelit hlavu…pak vám dojde, že v tomhle rozpoložení byste se asi z výletů snů vracet neměli.
Vídeň vám vřele doporučuji, ale raději na dva dny a pokud možno ne o víkendu, kdy tam potkáváte víc Čechů než tamějších obyvatel. A žádní rodinní příslušníci. Vídeň je město pro milence. Amen.

Bez komentáře

10. prosince 2009 v 21:28 Popelnice
Ne, víte co? Dneska na to kašlu. Původně jsem napsala pět hutných odstavců textu, ale nemá smysl to sem dávat. Proč taky. Z dneška si odnáším horšící se lví hřívu, vědomí, že každá snaha bude po zásluze potrestána a objev, že zákon ješitnosti má přednost před zákonem
komunikace.
Ale jsem přesvědčená, že když děláme totéž, co dělá člověk, jímž otevřeně opovrhujeme, tak to asi není úplně v pořádku.

Co já provozuju!

9. prosince 2009 v 23:34 Popelnice
Je ze mě lev. Nemusím snad ani říkat, že jsem z toho mírně nervózní. Uznávám, že na první pohled se tohle téma může zdát příliš povrchnní, ale kdo mě zná, moc dobře ví, že moje filozofie vlasů má svou neoddiskutovatelnou hloubku. Ovšem obvykle se spojí příjemné s potřebným. To se dnes zřejmě nestalo a tak si dovoluji zaměřit se i na to, jak moc vhodný tenhle symbol tentokrát je. Teď, když je půlnoc za dveřmi, mě to nějak zvlášť netrápí, ale zítra ráno, to bude všechno vidět a vůbec. Že bych se do školy po čtrnácti dnech chtěla vrátit jako lev, to se teda říct nedá. Nakonec já nejsem Lev, jsem Váha. Fialová, červená, hnědá i copánkovatá - ale Váha. Dokonce nemám ani Lvovitý ascendent…a dekan už vůbec ne. Některé činy se zkrátka tak úplně nepovedou. To zase budou mít mí nepřátelé škodolibou radost. I s tím se občas musí žít. Pořád vyhrávat by znamenalo nevyhrávat vůbec. Prostě nuda.
A jak jsme si včera ujasnili, jednoduchý cesty nejsou zrovna můj šálek čaje. Asi na ně nejsem stavěná nebo co. Tím narážím na otázku zde občasně přítomného Pana-Pomeranče, čtenáře s názorem ale beze jména, co všechno ještě provozuju. Když na tu otázku odpovím tak, jak teď zrovna chci, bude ta odpověď znít asi takhle: Po krátkém zamyšlení nad svým dosavadním životem jsem usoudila, že už jsem provozovala vskutku hodně věcí. Převážná většina z nich byla divná, výstřední, nenormální, ujetá, extrémní, vybočující a tak. Zkrátka něco, co chce každý puberťák. Takže pominu-li některé mé nelegální vztahy, dráhu anorektičky, feťačky a holky s dvěma místy bydliště….jsem vlastně docela normální. Teda ještě je tu pár dalších věcí, ale to asi nestojí za řeč. Takže provozuju toho hodně. I když já to moc neprovozuju, já se k tomu vždycky dostanu tak nějak nevinně, náhodou. I když mi to nikdy nikdo nevěří. Ale je to tak. Mám na to talent. Aspoň na něco tedy. Faktem zůstává, že za feministku mě ještě nikdo neoznačil. Páč kdo mě zná, ten dobře ví o filozofii vlasů, seznamech a taky o tom, že jsem spíš něco jako chodící opak feministky. Myslím, že kdybych si s nějakou z nich popovídala, asi by mě hodně rychle neměla ráda. Protože jednak s feministkami nesdílím jejich postoje a druhak jejich postoje ani nejsem ochotná respektovat. A takový radikální postoj zaujímá Váha jen k máločemu. Musí to být buď něco, co jí osobně přijde jako hodně velká fíkovina (případ feministického hnutí) nebo jako hodně velká nespravedlnost (zatím ponechávám bez udání názorného příkladu). Takže tolik k tomu, co já to vlastně provozuju. Ale pokud ta otázka byla myšlená jinak, tak odpovím ještě takhle: provozuju chození do školy, ale jen zřídka, naproti tomu velmi často provozuju nemocenský stav (ne vlastní vinou, ale vinou neexistující imunity - viz článek o seznamech), provozuju různé ruční práce (momentálně náramkování), provozuju sex (dle časových možností), provozuju roli dcery, sestry, kamarádky a tak dále, provozuju sprchu dvakrát denně,..no a samozřejmě provozuju blog, jak všichni víme. Prostě tak. Nic překvapivého. Seznam věcí, které neprovozuju, by byl o dost zajímavější, ale na ten se mě neptejte, protože nemám v úmyslu ho zveřejnit. :)
A právě teď jdu provozovat spánek, takže dobrou noc.




S rezervou a hrdostí

9. prosince 2009 v 12:53 Popelnice
Takže když máte pocit, že jste úplně připraveni a dokonce máte i rezervu, kdyby náhodou…tak se i přesto může stát, že to nakonec úplně nevyjde. Vemte si třeba mě. Rozhodla jsem se udělat si náramek s nápisem, na který se doporučuje délka psací bavlnky 6 metrů. A mně ve dvou třetinách náramku i s rezervou dvou metrů prostě došla. Má druhá rezerva spočívající ve vlastnictví další bavlnky ve stejné barvě samozřejmě neexistuje. Tak posedlá jistotou zase nejsem. Měla bych být? Měla bych si dělat dvě rezervy? Teď budu muset vymyslet, kdy mám čas zajít do galanterie a lovit tam v obrovském výběru Moulinek ten správný odstín modré. Funny as hell.
Jinak se neděje mnoho nového. Náš senilní pes nosí svou misku na žrádlo v tlamě a chodí s ní po celém bytě s očima žadonícíma o přídavek; když mu není vyhověno, uvolní čelist a plechová miska s rachotem dopadne na lino.
Já čelist zatínám. Kdybych nezatínala, už dávno hystericky ječím do telefonu cizí slečně. Při této příležitosti mi tedy, milé dívky, slečny a děvčata, dovolte, abych vás poprosila o pár věcí. Tedy hlavně o jednu věc: pokud jde o jakékoli styky s opačným pohlavím, buďte tak laskavé a najděte v sobě aspoň špetku hrdosti, ano? Žádnou z vás nechci nabádat k nafoukanosti a nosánku nahoru. Jen bych byla ráda, abyste si konečně uvědomily svou cenu. Je to pro dobro nás všech, víte? Není to jen ve vašem osobním zájmu, ale i v zájmu ostatních děvčat a slečen a dívek. Takže nechoďte s klukem, který je děvkař jen proto, že si myslíte, že "s vámi je to jiné". Není. A klukovi, který se s vámi rozejde, nepište sms typu "miluj mě". Je to trapný. Nepřistupujte na polovičatý dohody "Nevztah jen o sexu", jestli nejste duševní masochisti. Tohle neudržíte tam, kde je třeba to držet. Jo a! Málem bych zapomněla: nehrajte si na kamarádku, když na to nemáte. Pokud to není za vámi, nesnažte se být milé jen proto, abyste s vaším bývalým mohly být v kontaktu.
No a to je asi tak vše. Prostě mějte hrdost, mějte soudnost. Přestaňte pořád střídat nálady a stavět si vaše ex na piedestal a přestaňte se pořád chovat, jakoby vám bylo čtrnáct. (Čtrnáctileté mi prominou, není to myšlené zle, ale…jsou věci, které neuspěcháte a hrdost k nim patří.) No a do té doby budu zatínat zuby. Protože co jinýho mi zbejvá? Co jinýho, než zatínat zuby a nevěřícně kroutit hlavou, že to dospělo až sem? K tomu, co přesně chtěla: že je tématem našeho rozhovoru. Že se do toho tak nabourala, až jí musíme řešit. Vymezili jsme jí kapitolu. Je důležitá. A přitom tak zatraceně nechci, aby byla. Chci jen, aby už konečně vypadla. Nezvládám být nekonečně chápavá a nevlastním věčnou trpělivost. Nikdo to nemá. A jestli je součástí hrdosti i to, že jí nenechám pořád zasahovat tam, kam nemá i za cenu toho, že si pak budu připadat jako hysterka….tak to udělám. Protože když to překročí určitou mez, sundavám rukavičky.

Zpátky v Regalis Lacusculus

6. prosince 2009 v 19:27 Pohádková říše
Dostat se do malého království Regalis Lacusculus nebylo jednoduché. Kdysi byste se tam mohli jednoduše dostat po vodě, ale ty časy už pamatují jen nejstarší části obyvatelstva. A tak, když jsem konečně stanul na okraji známého údolí, pocítil jsem úlevu, jakou bych ani nečekal. Cesta sem byla velmi dlouhá a vyčerpávající, obzvlášť kvůli špatnému značení stezek, které se místy úplně ztrácelo a pro nezkušeného cestovatele se právě tohle mohlo stát osudným. Zvěsti o zdejších lesích se nesou hodně daleko, i do zemí, o nichž místní ani neslyšeli.
Když jsem se podíval dolů, na první vesnice ohlašující začátek Regalis Lacusculus, skoro jsem je nepoznal. Koneckonců už je to hezkých pár let, co jsem se tu neobjevil, ale tahle proměna mě překvapila. Neměl jsem ani potuchy, že se industrializace rozrostla už i do okrajových částí země, takže mě vyděsilo, jak málo zeleně je všude kolem. Když jsem vyrůstal, vypadalo to tu docela jinak. Vládl tu i jiný panovník, Olaxandrias I. Moc si z toho období nepamatuji, protože je zastíněno léty, které jsem strávil v bojích, spoustou krve, kterou tam bojovníci prolili a nesčetným cestováním po světě; ale jeho tvář si vybavuji dobře. Byl to moudrý panovník a velký diplomat. Naproti tomu jeho syn, Epidrias I., který zde vládne posledních třicet let, nemá ani představu, co to diplomacie vlastně znamená. A právě k němu se dnes chystám jako velvyslanec ze staré a vážené říše Lagothrixie nabídnout obchod, který by mohl odmítnout jedině blázen. Já, zdejší rodák, se sem po tolika letech vracím, abych uzřel toho, jenž může za tolik let nepokojů ve zdejších zemích a pokorně mu nabízel služby, abych nepřišel o hlavu - což Epidrias velvyslancům dělá velmi rád a posílá pak jejich hlavy zpět s výpravami několika desítek mužů, čímž ohlášuje začátek války s tou či onou zemí. Povolání velvyslance se stalo poněkud méně oblíbeným, když tenhle se začaly porušovat diplomatické smlouvy.
Ale já jsem se sem přesto vydal; vyzbrojen sebevědomím získaným z mnohých jiných velvyslaneckých cest a navíc tak výbornou nabídkou, že jsem byl ochoten vsadit si na ni život. Nakonec Lagothrixie byla jediná země v blízkosti Regalis Lacusculus, na kterou se Epidrias neodvážil zaútočit. A moc dobře věděl proč.
Tak jsem se tedy vydal dolů do údolí, podél koryta dávno vyschlé řeky, přemýšlel o svém dalším osudu a taky vzpomínal na své dětství.

Šla se projít

5. prosince 2009 v 17:45 Bez rýmy
Šla si projít místo, které má tolik ráda. Procházela ulicemi a přitom vzpomínala na to, jak tudy chodívala se spolužáky. Míjela baráky, které jsou jí tak známé. Dokázala by je rozeznat i po tmě. Štěkali na ní psi, ale stačilo jim říct: " Vždyť mě znáš."- a oni přestali. Šla kolem Alberta a vzpomněla si, jak to tam vypadalo před čtyřmi lety. Tehdy to tam bylo jiné, úplně cizí. Vybavila si ten pocit, když tam byla poprvé. Tenkrát si v duchu říkala: "Sem budu dojíždět?" Měla strach, že to nezvládne. Šla dál a v dálce zahlédla ty "slavné schody", na které chodila po škole půl roku a hrála si s ostatními na " velké deváťáky." "Jestlipak tam ještě pořád chodí ostatní?" Málem narazila do zdi a to jí vytrhlo z jejího přemýšlení o blbostech. "Jé, tu zeď znám," řekla si. "Na ní přece byla vysprejovaná žabka." Pokusila se jí vybavit a ten nápis pod ní taky, ale už si nevzpomněla. "Jak je to možné?" Moc dobře si pamatuje, že byla zelená a možná by si dokázala vybavit uplnou podobu. "Ale co ten nápis? Vždyť to byl první den, to si přece musím pamatovat!" Nakonec to vzdala a šla dál, ke škole. Šla blíž a začala si číst papíry nalepené na dveřích. Naštěstí tam nenašla to, co hledala. Když se otočila, uviděla kluka, který se na ní koukal jako na blázna. V tu chvíli jí to bylo jedno, pokračovala v cestě na autobusovou zastávku a naposledy se ohlédla..
Čekala tam deset minut, ale měla pocit, jako by tam byla deset vteřin. "Proč to uběhlo tak rychle?"
Vlezla do starého autobusu, sedla si na prázdné sedadlo a snažila se přes špinavé sklo rozeznat stromy od silnice. Poslouchala hudbu a rozhlédla se po autobuse. Střela se pohledem s jedním starým pánem, ale ani jeden z nich, nechtěl uhnout pohledem. Měla pocit, že mu začínají cukat koutky, a tak se na něj usmála, on se usmál na ní, a pak raději uhnula pohledem.Vystoupila z autobusu do té zimy. "Koukám, že podzim pořádně začal." Šátek si víc omotala kolem krku, jako by jí to mělo pomoc a rozeběhla se domů.



Domů

5. prosince 2009 v 17:38 Bez rýmy
Chybělo jí jen pár kroků. Chtěla by se otočit a běžet zpátky domů. Do toho ticha a klidu, tak moc by chtěla.Viděla před sebou malého kluka, jak někomu drží dveře."Komu je asi drží?" Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Díky němu jí došlo, že není neviditelná. Byl to jen pocit, jaká škoda. Kousek popoběhla, zakníkla: "Díky." a šla pomalu k šatně s cedulkou - 1.C. Při pohledu na cedulku si vybavila tu starou. 9.C - není to tak dávno, kdy jí viděla naposled. "Ta podoba", řekla si, a pak měla chvíli pocit, že je zase zpátky. Zpátky tam, kde to měla tak ráda. Nikdy si to pořádně neuvědomila jako právě teď.
Tady má pocit, jako by byla zavřená ve vězení, ze kterého nemůže odejít dokud si tu neodpyká trest šesti hodin. Cestou z šaten potkala profesora, s námahou se na něj usmála, pozdravila ho, pokračovala v cestě a zadržovala slzy. Blížila se k učebně matematiky a doufala, že bude prázdná.Vlezla dovnitř uviděla spolužáky, pozdravila je, hodila si tašku k lavici a utíkala na záchod. Už nemohla zadržet ty slzy, které se jí od rána draly z očí. Po chvilce si utřela oči, uklidnila se a vrátila se zpátky do třídy. Věděla, že jí čeká další den přetvařovaní a doufala, že to na ní dneska nikdo nepozná. Jedna spolužačka se na ní koukala takovým pohledem: " Moc dobře vím, jak ti je."- a tak se na ní usmála, aby jí dokázala, že je v pořádku. Každou přestávku kontrolovala mobil a přemýšlela o tom, že mu zavolá. "Ale co by mu řekla?"
Skončila poslední hodina a ona nemohla uvěřit tomu, že to dneska vydržela. Vletěla do šatny, popadla pár věcí a rozběhla se domů, jako by jí někdo chtěl zabít. Odemkla dveře od bytu, vtrhla do pokoje, hodila si tašku na zem, pustila si hudbu a lehla si na postel. Najednou jí bylo tak dobře, že samým přemýšlením nad tím, jak je to možné, usnula. Potom si od něj přečetla zprávu a poprvé za celý den se usmála.