close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Prosinec 2009

Chyby

5. prosince 2009 v 17:27 Bez rýmy
Chybami se prý člověk učí, ale jak je napravit, to už jí nikdo neřekl. Někdy totiž omluva nestačí.
Je lehké dělat chyby a proto je těžší, napravit je. Za svůj poměrně krátký život udělala hodně chyb. Kdyby se rozhodla, že je všechny napraví, tak by si s tím vystačila do konce svého života. Místo toho, aby je napravovala, tak se raději směje, tváří se vyrovnaně a dělá, jako by se nic nedělo. Přitom se její duše rozpadá jako domeček z karet.Přála by si jí složit dohromady, ale neví jak. Chybí jí k tomu návod. "Kam ho jenom dala?" Možná by potřebovala něčí pomoc, ale to by musela přiznat barvu, jenže to neudělá. Nechce totiž ostatním ukázat jaká doopravdy je, protože by to proti ní mohli v budoucnu použít. Navenek vypadá jako silná osoba, kterou jen tak něco nerozhází, ale uvnitř potichu pláče. "Změní se to někdy?"

Přání

5. prosince 2009 v 17:25 S rýmou
¨
Přála by si
Tě obejmout.
Přála by si
s časem Tě doběhnout.

Přála by si
vyplakat se Ti na rameni.
Přála by si
ležet s Tebou na kameni.

Přála by si
vrátit čas.
Přála by si
abys tu byl zas.

Přála by si
uskutečnit sen.
Přála by si
vidět Tě každý den.

Přála by si
být někým jiným.
Přála by si
nemít pocit, že tu stíní.

Cítím tvou vůni

5. prosince 2009 v 17:23 S rýmou

Cítím Tvou vůni,
vidím Tvůj svět.
Vzpomínky tu trůní,
hledají cestu zpět.

Minulost se nevrátí,
moc dobře to víš.
"Kdopak nám život navrátí?"
Vídím Tě, jak spíš.

Pálí mě oči,
nevim, co dál.
Svět se mi točí,
hledala jsem Tě,
tam.

Hloupě tu sedím,
čekám až přijdeš.
Do očí mu hledím,
vidím v nich dítě.

Tok hloupých myšlenek

5. prosince 2009 v 17:22 S rýmou
Tok hloupých myšlenek,
nejsou vidět navenek.
Řeknu Ti jen pár pouhých,
pak se vrátí do hlubin
dlouhých.

Nic na tom není,
čas všechno změní.
"Na, vem si ten deník."
"Pro mě už tu místo není."

Objala jí,
bylo to naposled.
Tohle mi neodpustí.
"Chápeš ten slovosled?"

Snaha byla,
s tím nic neuděláš.
Ona to podělala,
tohle už nerozdejchá.

"Zapomeň."
Řekla to zas.
Je jako oheň,
jenže ten pohasl v nás.

Chtěla se rozloučit,
nezbyl jí čas.
Nechtěla poučit,
už Tě neposlechla, zas.

Nesnáším

5. prosince 2009 v 17:19 S rýmou
Nesnáším náznaky,
Miluju strach.
Nesnáším podpatky,
Budu Tvůj vrah.

Nesnáším Tebe,
nesnáším nás.
Nenávidím sebe,
Zlomím Ti vaz.

Nezačínej křičet,
neuslyší nás.
Začínám brečet,
pohřbívám nás.

Ve stínu lampy

5. prosince 2009 v 17:18 S rýmou
Ve stínu lampy,
vidím Tvůj stín.
Vycházíš ze tmy,
neznám Tvůj cíl.

Strachem se klepu,
cítím Tvůj dech.
Neznám toninu
svého hlasu,
nesnáším mech.

V dálce je světlo,
vidím ho poprvé.
Než mi to došlo,
bylo už po Tobě.

Ta bolest.
"Je snad skutečná?"
Já běžím k Tobě,
už se mi otevírá,
ta brána nebeská.

Ležíme tu spolu,
držíš mě v náruči.
Chci se vrátit ,
k tomu zchátralému domu,
než přijde rozhodčí.

"Patříme k sobě?"
Sám tomu nevěříš.
Vidím Tě v hrobě,
Už ke mně nepatříš.

Berani

5. prosince 2009 v 17:16 S rýmou

Berani
každý den vstávají.
Smutně si broukají
a pomalu zívají.

Nesnáší vstávání,
nesnaší loučení.
Nechtějí vylézat,
z vlastních postelí.

Častokrát říkají,
že je nic netrápí,
duše jim chátrají.
Pak se znovu skládají.


Úvodník

5. prosince 2009 v 16:00 Pokoj mojí sestry



Vítejte, milí čtenáři, do další rubriky. Moje sestra se rozhodla otevřít vám dveře do svého pokoje a taky vám to v něm trochu ukázat. Ráda bych, abyste byli shovívaví k občasnému chaosu i jiným nedokonalostem, protože v patnácti to člověk rozhodně nemá jednoduchý. Jistě si to sami dobře pamatujete. :)
Nevím, co víc bych vám mohla do úvodu dát. Nejlepší asi stejně bude, když se sami poohlídnete co a jak, abyste se mohli rozhodnout jestli jako JO nebo jako NE. Třeba si tenhle pokojík oblíbíte a občas sem rádi zaskočíte, odpočinout si od mejch řádků. Prostě užívejte tyhle nové dveře dle libosti.

Cedulku na čelo

5. prosince 2009 v 9:29 Popelnice
Dobré ráno, Praho!
Ne že bych se toho rána účastnila; já jsem jako obvykle zalezlá ve svém nemocenském brlohu. Mé ráno začalo stejně jako těch pár předchozích: vstaním z postele, horkým čajem, zapitím několika různých předepsaných léků a kapek, posbíráním všech kapesníků ze včerejška. Taky mírným vyvětráním vzduchu (ale nic se nemá přehánět, Pražáci nejsou na vzduch moc zvyklí :) a navíc vzduch s touhle teplotou asi není nic, co by můj krk a průdušky radostně přivítaly.) Takže ano, já jsem pořád ještě tady, v tomhle pokoji. Ačkoliv je přímo dokonalé ráno na procházku po Praze. Venku je vzduch trochu mlhavý a chladný, ale je moc hezky a Václavák už touhle dobou nejspíš bude plný lidí…ne, rozhodně davů. Taky bych se šla hned projít ulicemi v centru města, držet se za ruce, pít grog z kelímku a cítit první nepřiznané dojetí z vánoční atmosféry. Komerce nekomerce, na tohle je Praha prostě super. Asi těžko bych v ČR dokázala žít někde jinde - a s čistým svědomím: já vím, co říkám. Mám to odzkoušeno.
Poslouchám právě holčičí písničku Save your kisses for me. Je brutálně růžová a tak vůbec, ale mně připomíná lyžák v sekundě. Vždycky, když jí slyším, vybavím si, jak jsem jela na vleku a den příjezdu a všechny ty ostatní věci, takže se pak musím usmát. Je to tedy přípustná písnička, když je zimní. :)
K snídani jsem si dala zbytek jahodové halvy ze včerejška. (Když jsem nabídla ostatním, s nedůvěřivými pohledy mě odmítli jako kdyby si tím zachránily život a tak mi prostě zbyla.) A k tomu jsem si ještě nakrájela jabko. Vždycky ho okrájím kolem dokola ohryzku a ty části pak ještě na plátky. A pak to ujídám. No ale snědla jsem půlku a už nějak nechci. Asi budu muset jít vykopat z postele sestru, ta si jabko určitě dá. Byla na něm taková ta elipsoidní cedulka, tak jsem si nemohla pomoct a nalepila si ji na čelo. Některé zvyky z dětství prostě asi zůstávají? :) Já si každopádně nikdy nemůžu pomoct. Cedulky z ovoce prostě na čelo patří, říkejte si co chcete. Když jsme byly malé, tak nám je máma taky vždycky dávala na čelo. Nebo konce salátových okurek, když se připravoval oběd. A my jsme potom jako byly indické princezny a bylo to děsně super. Máma si okurku na čelo taky dává dodneška. Tak nevím, možná je to v rodině. Pak by to byla jedna z mála věcí, které mě s mou matkou takhle pojí.
No a to je asi tak všechno. Jo! Vlastně není. Úplně jsem vám zapomněla ohlásit tu skvělou novinu, že dnes už při polykání cítím jen nepatrnou bolest a mandle se přece jen trochu zmenšily, což je super. Možná, že nakonec vydržím Bioparaxem sprejovat mandle poctivě. (To ostatním zůstalo při starém, pořád kašlu jako tuberáckej dědek.)
Tak a teď už je to asi vážně všechno. Jdu udělat pravidelnou obhlídku okruhu svých internetových stránek a potom asi zasednu k učebnici biologie. Hezký den.