close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Prosinec 2009

Zahrajem si na čekanou!

4. prosince 2009 v 21:38 Popelnice

Jak člověk v životě řeší různý věci, prochází při nich několika stavy, který na sebe navazujou. Každej z nich je něčím charakteristickej (např. konečný vyřešení a s tím spojenej pocit úlevy, únavy a očekávání věcí nových). Nejhorší ze všech těchto stavů je bezpochyby stav Čekání. Protože s ním nemůžete nic udělat. Je to doba, kterou nemůžete škrtnout, urychlit nebo ošidit. Je to pauza na oběd, když už jste sytí. Mezičas, ve kterym můžete dělat jen jednu věc, totiž všechno si to znovu a znovu přehrávat v hlavě - a při tom sledovat hodinky, pochodovat po místnosti sem a tam, podupávat nohou pod lavicí. Nic jinýho nemůžete. Jen těch pár úlevných pohybů, který zmírňujou pocit nedočkavosti.
Jsou situace, kdy se čekacímu stavu můžete vyhnout a to, zda v něm jste nebo ne, je jen otázkou vaší osobní hrdosti. A po určitý době čekání je jedno, jak moc máte rádi. Čekání se dá vydržet v prvním časovym úseku. Pak začne být nedočkavý, plný pohledů na hodinky. Pak únavný. Pak lítostivý. A nakonec naštvaný a uražený. Když někoho necháváte takhle čekat a víte, že při tom čekání polyká hrdost, neměli byste ho nikdy nechat dospět do stádia naštvanosti. Protože pak s tím sotva něco uděláte a ten člověk zrovna tak. On už se neovládá a vy už to v tu chvíli prostě nevyžehlíte.
Takže jsem tu - a pardon, že naštvaná. Měla bych být empatičtější. Chápat, že to zrovna teď nejde. Chápat, že tu nejsem zdaleka jen já. Že jsou i důležitější věci. Že se přece pro jednou svět nezboří. Vím, že to všechno bych nejspíš měla. Ale po dnešním dni je empatie to poslední, čeho bych byla schopna. Bez ohledu na to, jak si rozumově vynadám, že jsem absolutně bez práva. Bez ohledu na to, jak malým dílem jsem a že si to uvědomuju. Potřebuju teď ksakru říct "vyber si mě" a ne jen další "já to chápu". Kolik takových já-to-chápu může člověk vyslovit než to od upřímnosti dospěje k nechuti?
Je pátek večer a já nepařím nikde v hospodě. A nepařila bych ani kdybych se teď nemusela šklebit kvůli Bioparaxu, co aspoň částečně zmírňuje bolest oteklého krku. A proto říkám "vyber si mě", protože já si tak vybrala.
Když sem matka vešla a v patách jí byl věrný pes, měla jsem ten klasicky divnej pocit. Není to příjemná chvilka. Vím, že sem chodí jen když něco potřebuje a to mě trochu utěšuje, protože takový věci se vždycky rychle sfouknou. Jedna dvě věty a dveře už jsou zase zavřený. Ten divnej pocit se pomalu odplaví. Je to pryč.
Zaklínadla z Harryho Pottera mají původ v latině. To jsme na to vyzráli! Aspoň k něčemu je ta poslední hodina v pátek dobrá.
Udělala jsem nový lay. Je dost jednoduchý - slušně řečeno. Ale popravdě teď nemám na nějaký kudrlinky a přizdobítka náladu, ani prostředky. Takhle je to dobrý. Takhle to vypovídá o současnym rozpoložení přesně tolik, kolik má.

Nechápu jen, proč jste milí, když jste hnusní a proč se usmíváte, když pak vedete káravé řeči. Míjí se to účinkem. Hrát je tak, tak snadný. Jako bych to snad neuměla stejně! Nevím, za jak naivní platím. Asi všude trochu jinak. Ale jsou věci, který umím dobře odhadnout, i když se tvářim, že ne. Takže oplácim stejným hnusnym úsměvem, kterej ve skutečnosti nic neznamená. Neplýtvám emocemi pro lidi, kteří jimi neplýtvají pro mě. V tom není nic osobního. Přistupuju na tenhle způsob hry, i když mi přijde zbytečně komplikovanej. Ale tak proti gustu…znáte to. Možná to má nějakej důvod. Momentálně by mi byl asi stejně ukradenej.
Pouštím si Evanescence a nemůžu zpívat, což mě trochu štve. Ale dá se to přežít na rozdíl od některejch dalších věcí. Jako čekání, co si tu krátím spamem. I od toho je popelnice. Upustit páru, zabít pár minut…i když už začínám chápat, že to stejně k ničemu nebude. Zabila jsem už celou zkurvenou hodinu a půl. Začínám bejt mrzutá, unavená, fakt moc naštvaná, ale hlavně…hlavně jsem příšerně sama. Sama, možná s trapnou melodramatičností, ale to je mi fakt jedno. Když už nic, tak si snad můžu dovolit bejt v pátek večer trapná a melodramatická, trapně melodramatická a melodramaticky trapná.
Vánoční hvězda v okně neúnavně svítí a jen sklo mě dělí od těch záporných stupňů v nočním vzduchu Prahy. Možná bych radši mrzla někde tam, abych mohla na chvíli na všechno zapomenout a vymanit se z tohohle ponižujícího čekacího stádia. Už mě to brutálně nebaví. Za okny to žije. Tam se pije, tam se slaví a tančí a líbá. Ale já sedím v posteli, na mandlích přilepenou hořkost Bioparaxu, se zdřevěnělýma nohama a vystydlym čajem a mám chuť něco rozmlátit.
Jdu spát. Na žádnou další zabitou minutu už nemám nervy.

Náš pes Lery

4. prosince 2009 v 9:41 Popelnice
Náš prvorozený pes - tedy neberte mě s tím přívlastkem tak doslova; asi vám připadá divné použít slovo PRVOROZENÝ v souvislosti s domácím mazlíčkem, možná by bylo vhodnější říct "první pořízený" nebo tak něco, ale vzhledem k tomu, že je důležitým členem rodiny - matka totiž psy považuje za své děti….(no a děti za své psy, ale o tom až jindy) no a navíc je tu ještě skutečnost, že není tak úplně první pořízený, ale právě s jeho příchodem se roztočila některá kola, co se točí dodnes…sakrapráce, proč se do toho vždycky tak zamotám? Zkrátka chci říct, že náš prvorozený pes není vůbec hloupé stvoření, ačkoliv podle toho, jak se povětšinu času tváří (a věřte mi, tihle psi jsou na grimasy specialisti) by člověk hádal pravý opak. Faktem zůstává, že když něco opravdu chce, nakonec si v 90% případů najde způsob, jak to získat. (A z těchto případů jsou minimálně dvě třetiny nelegálního charakteru, např. krádež jídla ze stolu, poškození cizího majetku, násilné vniknutí do skříně apod. J )
On se ten náš miláček vůbec nezdá. Když kouká těma svýma slzavýma clumberskýma jantarovýma očima, tak prostě nejde mu to všechno neodpustit, ale někdy byste ho zabili. Pamatuju si, když zjistil, že skříň s posuvnými dveřmi může otevřít čumákem. Možná někdy v té době mi mělo dojít, že život s tímhle zvířetem nebude žádná sranda.
A je to fakt. Naštěstí už jsou pryč doby, kdy hafan vážil stejně jako já a tak povětšinou přebíral velení, pokud šlo o směr a tempo procházek. Myslím, že po takových zážitcích má člověk docela jasnou představu o tom, jak se asi cítí Usain Bolt, když běhá tou svojí superrychlostí.
Dnes už je našemu prvorozenému psovi devět let a jelikož je to od přírody flegmouš, na nějaké skopičiny v jeho věku jaksi nemá chuť. Co by taky se obtěžoval. Klidně ho tahejte za ocas a použijte ho do postele místo polštáře a jemu to bude jedno. Hlavně, že má klid, místo na gauči a dostatečný přísun jídla (a přesto pořád kouká, jako kdyby čtrnáct dní nežral). Když chce, počíhá si v předstíráném spánku někde u lednice a ve chvíli, kdy se otevřou ta kouzelná bílá vrata do světa hromady jídel, vystartuje a čapne do tlamy, na co dosáhne. Protože miluje rajčata, vždycky mámě sní to, co je položené v dolní poličce u másla, už trochu nakrojené.
Tenhle rychlý start je jeden z nejusilovnějších výkonů, jakých je náš pes schopen. Ale asi byste se divili, jak neuvěřitelnou rychlost je u tohoto výpadu schopen vyvinout. Ve chvíli, kdy má rajče v hubě už ví, že má vyhráno, protože sahat do jeho tlamy se nikomu nechce (o jeho zubní hygieně radši pomlčím), nemluvě o tom, že vzhledem ke konzistenci rajčete by to absolutně postrádalo smysl. A tak si vezme rajče a vznešeným výstavním krokem odkluše k pelechu, kde sebou se zamručením plácne.
Další věc, kterou chci v souvislosti s naším miláčkem podotknout, je skutečnost, že vyjma základních povelů se podvědomě učí jiné věci. Spojil si slovní spojení "dobrý den" s příchodem dalších lidí a když teď kdykoliv (bez ohledu na to, jestli máme návštěvu nebo ne) uslyší "dobrý den" začne štěkat, hlásit, že je někdo tu, běží ke dveřím podívat se, kdo že to přišel. Smůla, Lerouši, jen si děláme srandu. (Tohle neděláme často, protože sousedi nedokážou hlasitý uvítací rituál tak úplně ocenit.)
Ještě jeden klasický obraz naší domácnosti: máma, když jde na záchod, tak nezavírá dveře. A Lerouš si teda zvykl "chodit na záchod" s ní. Vypadá to asi tak, že se nacpe do vchodu, tam si sedne, zírá na mámu a nechá se drbat na hlavě. (Jestli máma někdy udělala rozhodnutí, že by se možná mohla začít zavírat, tak to po pár pokusech vzdala, protože pes si v takovém případě sedl z dveře, škrábal na ně a vytrvale štěkal.) No, takže Lery pokaždé sedí ve dveřích, nechá se drbat a tak dále…ale když pak máma sáhne po toaletním papíru, sám se zvedne, otočí a odejde. Je to prostě signál k odchodu, který se nějak samovolně naučil.
A takhle bych mohl pokračovat snad donekonečna. Náš prvorozenec je prostě dílo. Proč vám to píšu? Nemám páru. Možná proto, že když jsem se před chvíli vracela z kuchyně s půlitrem horkého čaje v ruce, míjela jsem Leryho, jak leží na pelechu, packama si šikovně drží housku a zuby ji zkušeně utrhává po kouscích, jako správně vychovaný starý pán.

Zužitkovaný oběti

2. prosince 2009 v 21:02 Verše
Ukážem svý trpký bolesti
Jak trofeje ve zlatý vitríně
A naše cukrový neřesti
Utopíme v bílym víně

A na prvním místě jistě stojí
Oběti naše, účelově
Vždyť jenom tak si dobře stojí,
ne tajně v dalším skromném slově.

To ne já, to kalendář

2. prosince 2009 v 19:17 Popelnice

Včera jsem ve svém seznamovém záchvatu úplně zapomněla na jednu převelice důležitou skutečnost, ale dneska mi to jako správnému rýpalovi (šťourovi, chcete-li) nedá. On je totiž prosinec! Ne že by si z toho počasí dělalo moc velkou hlavu. Asi proto mi to hned nedošlo. Ale dnes je druhého a to znamená, že za 22 dní už jsou tu Vánoce. Nebudu se ptát, kdy se to sakra stalo, protože to už by bylo ohraný. (Ale - kdy se to sakra stalo?) Vím, že nedávno byl první školní den. Pamatuju si, co jsem měla na sobě ("infantilní" mikinu s pejskem a černé kalhoty) a pamatuju si, jaké bylo počasí. A že jsem byla na obědě v Hare Kršna. A taky si pamatuju poslední den minulého školního roku, když jsme po vysvědčení dali snídani v mekáči a pak se jeli opít k Leeně. (A když jsme do sebe vyklopili půlku druhé lahve, v televizi začínal pilotní díl Chirurgů.) Pamatuju si to ostře a ne proto, že by to byly bůhvíjaké zážitky. Ale prostě proto, že je to vážně jen chvíli! Nemůžu přece za to, že se mnou kalendář tak docela nesouhlasí. Nevím, třeba se svět nějak spletl. To je přece docela dobře možné….ne?
Mé míře zmatenosti se nikdo nemůže divit. Po tolika dnech v posteli můj mozek není zrovna bystrý a když se podívám z okna, na azurovo-mléčnou oblohu skrz kterou prosvítá slunce, věci rozhodně nejsou jasnější. Takže jestli jste si odhlasovali prosinec i při takovém počasí, vše věc. Já ne. Já se nebudu předvánočně stresovat a šílet v nákupních centrech a dělat další fíkoviny, když je evidentně jaro.

Musím říct, že jedenáctá dávka Stoptussinu je stejně hnusná jako ta první. Člověk by čekal, že si zvykne, ale jsou evidentně věci, na které si asi zvyknout nemůžete. (S ohledem na včerejšek si dělám poznámku, že bych si měla vytvořit seznam s názvem VĚCI, NA KTERÉ SI NEZVYKNETE.) Naproti tomu na Ibumax reaguje tělo velmi přívětivě. Když jsem ráno snížila dávku, dovolilo si mi připomenout, že jsem ho ošidila a drželo teplotu dost nahoře, aby se mi za půl dne zavařil mozek a teď jsem se musela vrátit k původnímu zvyku dvou tabletek najednou.
Jinak se nic neděje. K potěšení na některých frontách ruším domluvená kafata, protože nejsem schopná bez závratě dojít ani do kuchyně, natož cestovat někde po Praze. Sedím doma, zase si v hlavě srovnávám, co asi bude dál a dělám si trochu nervíčky, ale co byste po starém neurotikovi chtěli, že? Zatím jsem ve fázi klidové nervozity, ve které jsem ještě schopná normálně fungovat, uvažovat a prohledávat internet s jeho nepřeberným množstvím nabídek.
No a kdo si všimnul, že mám lay z nabídky šablon, ten asi tuší, že pracuji na nové tvářičce mého internetového deníku. Netuší to ale tak zcela správně, protože a jelikož (čiliže a však právě a…dál to znáte) na tom ještě nepracuji. Pracuje jen mozek a namáhá si hlavu s novým úchvatným nápadem, který - jak doufám - jistě brzy přijde. Nebudeme si dávat žádné nesplnitelné cíle, ale jen nějaký střízlivý termín, řekněme třeba do konce víkendu - že teda vytvořím nějakou novou omítku a nahodím ji sem. Všechny vaše osobní návrhy poznámky vřele uvítám, protože s inspirací jsem na tom trochu bledě. J

Od seznamů k mořským vílám

1. prosince 2009 v 22:35 Popelnice
Takže k položkám v seznamu NEEXISTUJÍCÍ VĚCI V MÉM ŽIVOTĚ (ano, takový seznam mám a mám taky ještě ulítlejší seznamy, které spolu jistě budeme časem objevovat) přibyl další řádek. Kromě neexistující rovnováhy, neexistující imunity, neexistujících 100% správných rozhodnutí (jak víme, taková nejsou) a tak dál, můj seznam obsahuje taky neexistující sestru. Neptejte se mě, co to jako zase znamená. Všichni mojí sestru dobře znáte, no ne? Určitě. Protože říkáte, že je mi podobná a protože když se směje, tak se jí z očí udělají půlměsíčky - a to je přece fakt. A taky je úchylák na ruce (o seznamu MÝCH SPECIÁLNÍCH ÚCHYLEK až jindy). No ale jak se zdá, nic z výše zmíněného jí si nezabraňuje neexistovat. Moje neexistující sestra s jejím neexistujícím smíchem a neexistující úchylkou a neexistujícími potřebami a - dost. Ještě ještě jednou použiju ten přívlastek, tak mi z toho přeskočí. :) Ale každopádně už jenom podezření, že by mohla ........... (doplňte si) mě nutí k zamyšlení, jaký je skutečný stav věcí. Možná jen důvěryhodně předstírá existenci! V naší domácnosti je totiž možné úplně všechno. (Tedy skoro úplně všechno. Měla bych sepsat seznam VĚCÍ, KTERÉ JSOU V NAŠÍ DOMÁCNOSTI MOŽNÉ. Myslím, že v délce by se dotahoval na seznam MÝCH SPECIÁLNÍCH ÚCHYLEK.)

Ale dost už o seznamech. Protože - ne že by mě teď trápily. Teď mě vlastně nic netrápí, ne? Co může trápit malou mořskou vílu zabalenou do stříbrné krabičky? Jsem ráda za těch pár minut. Jsem za ně radši, než bych si sama myslela. Pak si člověk teprve uvědomí, kdo stojí na tom druhém konci. A že vlastně vůbec není na druhém konci, ale hned tady. Vedle. Na dosah. Na dotek. A tomu nemůžu ublížit. Nechci. Nechápu, jak jsem vůbec mohla.

Takže tak.

P.S.: Stejně si neodpustím malý dodatek, že do seznamu OBECNĚ PROSPĚŠNÝCH VĚCÍ, KTERÉ BY SE MĚLY UDĚLAT, by se rozhodně měla přidat položka o krádeži aligátořího kouzelného kufříku.

Děkuji za pozornost a přeji dobrou noc.