Takže mám teď pokaženou náladu, abyste věděli, a to znamená, že mám v plánu si stěžovat. Koho to nezajímá, ten může přestat číst ZDE.
Odpoledne jsem nějaký čas věnovala vrtění pozadím do orientálního rytmu a mám ostýchavý dojem, že už to vrtění začíná působit i trochu systematicky.
Matka právě odešla na noční službu a otec se sestrou již během odpoledne odjeli za vzdáleným strýcem, samozřejmě i s vrtulníkem. Respektive jeli tam hlavně kvůli vrtulníku. (Pozn.aut.: Strýc není vzdálený, bydlí kousek od Prahy, ale já ho vidím tak jednou za rok nebo i v delším intervalu a to jen proto, že se k nám staví na kafe a já tu zrovna jsem. My k nim z neznámých důvodů nejezdíme a tak je oficiálně vzdálený. Zní to líp než "občasný" nebo tak něco.)
Zůstala jsem tu sama, což mě jen utvrzuje v mojí špatné náladě. Obvykle je to fajn, ale když si teď na někoho potřebuju vylít vztek, všichni se někam vypařili.
Venčení psů mi taky zrovna nepřidalo. Víte, tady na sídlišti je to už celý nějaký na hovno. Od dob, kdy se psy na sídlištích začali hromadně domestikovat, se obyvatelé dělí na dvě zapřísáhlé skupiny, totiž pejskaře a ty ostatní. Pejskaři se mezi sebou v různé míře baví (minimálně se většinou znají od vidění a tak si vymění pozdrav, někteří si vykládají psí historky a jiní si stěžují na počasí), kamarádíčkují se a tak vůbec. Prostě cítí, že patří do jedné grupy. Dnes jsem venku potkala jednoho člena, který vlastní dva malé psíky, nejspíš to původně měli být klasičtí pekiňáci, ale asi je to něčim líznutý. To je každopádně fuk. Tenhle chlapík, může mu být tak k padesáti, snad nikdy nemá špatnou náladu. To víte, krizi středního věku překonal, své psy má místo dětí, mluví na ně, každého zdraví a nechává zvědavé pekiňáky, aby očuchávali jakéhokoli psa, který vypadá, že se očuchat nechá. Takže jsem tam bezmocně stála s těma našema dvěma telatama, pozdravila, nechala jsem si v pravidelném rytmu téměř vyhazovat paži z ramenního kloubu, jak Wendy škubala za vodítko a byla jsem přitom čím dál nasranější. Když se páníček po asi dvou stoletích rozhodl, že už pekiňáky vezme dom (asi pochopil, že se mnou si moc nepokecá), tak už jsem měla tik v oku. Pekiňáci odhopkali do pryč a já z posledních sil dotáhla zvířata dovnitř, do vchodu od baráku.
Na pejskaře obecně asi fakt nemůžu dělat žádný příjemný dojem. Však je taky nerada potkávám. Nemám zájem se venku zdržovat kecáním o psech a o ničem. Jako bych snad takovejch hovorů neměla doma dost! Navíc teď v prosinci se snažím procházku minimalizovat, co to jde. A pak jsou tu samozřejmě skutečnosti, o kterých kolemjdoucí pejskaři sotva můžou být páru. Například to, že já žádný pejskař nejsem a to od doby, kdy se v naší domácnosti postavili naši psi v žebříčku hierarchie nade mě. Pokaždý, když s nima musím jít ven, mě to samo o sobě tak vytáčí, že kdybych tomu dala volný průběh, zlomím tu squashovou raketu jediným úderem. Nevýslovný vztek, co ve mně vyvolává neférovost a to, že venčim psa, kterýho si matka pořídila, aniž by to s kýmkoliv probrala...že venčím psa, kvůli kterýmu se tady věčně hádáme...po kterym musim uklízet v bytě...víte jsou to prkotiny, ale dlouhodobě se vám to tak zhnusí, že pak ani nevíte, kde se to ve vás sakra bere. No a vysvětlete kolemjdoucímu pejskaři, že to, co je na druhým konci vašeho vodítka, vás nezajímá (hodně slušně řečeno), takže se s TÍM nechcete zdržovat a rozhodně si o TOM nechcete povídat.
Myslím, že pejskaři mě fakt nemají rádi. Jsem sice slušná, ale nepříjemná, tichá a mračím se.
Druhá strana věci je, že se nemůžu hlásit ani do té druhé, antipsí skupiny. Když mám v bytě psy, což se na sídlišti všeobecně ví (je to tu jako na vesnici, jen jsou tu lidi víc zlí), nemůžu nebýt pejskař. A když jsem pejskař (i když z celé duše nejsem), nesnáší mě antipsí polovina spolubydlících z našeho vchodu. Protože naši psi (hlavně ten starší, který už začíná být brutálně senilní) neustále štěkají a to se asi lidem v nejbližších bytech okolo nás nemůže líbit. Když je potkávám na chodbě, pozdrav mi opětují jen neochotně a přidají přesvědčivý vražedný pohled. Spousta z nich ani nepřistoupí do výtahu, když mám psy s sebou a spousta z nich mi ani nepodrží dveře, když vidí, že se vracím z venčení do baráku. Super. Fajn pocit. Patřím k nim. Ale já mám vodítko a oni ne. A to je ten jeden blbej rozdíl.
Už je na čase odsud vypadnout a bejt někde jinde sama za sebe, ne jen za moje rodiče, kteří pejskaři jsou.
Pokud jde o mě, jedinej pes, kterýho si dokážu představit v mojí blízkosti, je Afghánský chrt, protože ten se podobá víc prachovce než psu a má fajn povahu. Nebo kočka. A nebo budu bez zvířete. Ale hlavně už ne tohle. Před pár lety bych asi jen těžko uvěřila, jak se mi pejskařina zhnusí, ale jsou věci, který člověku v žaludku zůstanou ležet hodně dlouho.