5. prosince 2009 v 9:29
|
Dobré ráno, Praho!
Ne že bych se toho rána účastnila; já jsem jako obvykle zalezlá ve svém nemocenském brlohu. Mé ráno začalo stejně jako těch pár předchozích: vstaním z postele, horkým čajem, zapitím několika různých předepsaných léků a kapek, posbíráním všech kapesníků ze včerejška. Taky mírným vyvětráním vzduchu (ale nic se nemá přehánět, Pražáci nejsou na vzduch moc zvyklí :) a navíc vzduch s touhle teplotou asi není nic, co by můj krk a průdušky radostně přivítaly.) Takže ano, já jsem pořád ještě tady, v tomhle pokoji. Ačkoliv je přímo dokonalé ráno na procházku po Praze. Venku je vzduch trochu mlhavý a chladný, ale je moc hezky a Václavák už touhle dobou nejspíš bude plný lidí…ne, rozhodně davů. Taky bych se šla hned projít ulicemi v centru města, držet se za ruce, pít grog z kelímku a cítit první nepřiznané dojetí z vánoční atmosféry. Komerce nekomerce, na tohle je Praha prostě super. Asi těžko bych v ČR dokázala žít někde jinde - a s čistým svědomím: já vím, co říkám. Mám to odzkoušeno.
Poslouchám právě holčičí písničku Save your kisses for me. Je brutálně růžová a tak vůbec, ale mně připomíná lyžák v sekundě. Vždycky, když jí slyším, vybavím si, jak jsem jela na vleku a den příjezdu a všechny ty ostatní věci, takže se pak musím usmát. Je to tedy přípustná písnička, když je zimní. :)
K snídani jsem si dala zbytek jahodové halvy ze včerejška. (Když jsem nabídla ostatním, s nedůvěřivými pohledy mě odmítli jako kdyby si tím zachránily život a tak mi prostě zbyla.) A k tomu jsem si ještě nakrájela jabko. Vždycky ho okrájím kolem dokola ohryzku a ty části pak ještě na plátky. A pak to ujídám. No ale snědla jsem půlku a už nějak nechci. Asi budu muset jít vykopat z postele sestru, ta si jabko určitě dá. Byla na něm taková ta elipsoidní cedulka, tak jsem si nemohla pomoct a nalepila si ji na čelo. Některé zvyky z dětství prostě asi zůstávají? :) Já si každopádně nikdy nemůžu pomoct. Cedulky z ovoce prostě na čelo patří, říkejte si co chcete. Když jsme byly malé, tak nám je máma taky vždycky dávala na čelo. Nebo konce salátových okurek, když se připravoval oběd. A my jsme potom jako byly indické princezny a bylo to děsně super. Máma si okurku na čelo taky dává dodneška. Tak nevím, možná je to v rodině. Pak by to byla jedna z mála věcí, které mě s mou matkou takhle pojí.
No a to je asi tak všechno. Jo! Vlastně není. Úplně jsem vám zapomněla ohlásit tu skvělou novinu, že dnes už při polykání cítím jen nepatrnou bolest a mandle se přece jen trochu zmenšily, což je super. Možná, že nakonec vydržím Bioparaxem sprejovat mandle poctivě. (To ostatním zůstalo při starém, pořád kašlu jako tuberáckej dědek.)
Tak a teď už je to asi vážně všechno. Jdu udělat pravidelnou obhlídku okruhu svých internetových stránek a potom asi zasednu k učebnici biologie. Hezký den.
wow ... takhle ohavnej blog sem uz dlouho nevidela .... no nic.. btw. mas rada justinka bobrika ?? ja ho mucicky minlunka , prijd ke me... davam ti k tomu svoleni igdys mas tak hnusnej blog.... couro... [=