Chybělo jí jen pár kroků. Chtěla by se otočit a běžet zpátky domů. Do toho ticha a klidu, tak moc by chtěla.Viděla před sebou malého kluka, jak někomu drží dveře."Komu je asi drží?" Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Díky němu jí došlo, že není neviditelná. Byl to jen pocit, jaká škoda. Kousek popoběhla, zakníkla: "Díky." a šla pomalu k šatně s cedulkou - 1.C. Při pohledu na cedulku si vybavila tu starou. 9.C - není to tak dávno, kdy jí viděla naposled. "Ta podoba", řekla si, a pak měla chvíli pocit, že je zase zpátky. Zpátky tam, kde to měla tak ráda. Nikdy si to pořádně neuvědomila jako právě teď.
Tady má pocit, jako by byla zavřená ve vězení, ze kterého nemůže odejít dokud si tu neodpyká trest šesti hodin. Cestou z šaten potkala profesora, s námahou se na něj usmála, pozdravila ho, pokračovala v cestě a zadržovala slzy. Blížila se k učebně matematiky a doufala, že bude prázdná.Vlezla dovnitř uviděla spolužáky, pozdravila je, hodila si tašku k lavici a utíkala na záchod. Už nemohla zadržet ty slzy, které se jí od rána draly z očí. Po chvilce si utřela oči, uklidnila se a vrátila se zpátky do třídy. Věděla, že jí čeká další den přetvařovaní a doufala, že to na ní dneska nikdo nepozná. Jedna spolužačka se na ní koukala takovým pohledem: " Moc dobře vím, jak ti je."- a tak se na ní usmála, aby jí dokázala, že je v pořádku. Každou přestávku kontrolovala mobil a přemýšlela o tom, že mu zavolá. "Ale co by mu řekla?"
Skončila poslední hodina a ona nemohla uvěřit tomu, že to dneska vydržela. Vletěla do šatny, popadla pár věcí a rozběhla se domů, jako by jí někdo chtěl zabít. Odemkla dveře od bytu, vtrhla do pokoje, hodila si tašku na zem, pustila si hudbu a lehla si na postel. Najednou jí bylo tak dobře, že samým přemýšlením nad tím, jak je to možné, usnula. Potom si od něj přečetla zprávu a poprvé za celý den se usmála.