close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Hrozně smutno

14. prosince 2009 v 5:17 |  Popelnice
Od čtvrté hodiny ranní sedím na posteli a zírám do prázdna. Je mi tak hrozně smutno, že nemám daleko k slzám. Neptejte se proč. Pondělí nikdy nebyl dobrý den a to jako oficiální důvod stačí. Chce se mi zvracet…a poslední, co jsem jedla, byl zákusek s tebou. Nemůžu si dojít aspoň uvařit čaj, který by mě možná vytáhl z nejhoršího. Všichni ještě spí a takový rámus v kuchyni by je probudil. Za oknem je naprostá tma. Noc. Ticho. Mrtvo. Je vůbec ještě co psát? Na tohle slova stejně nestačí. Chtěla bych se umět rozhodovat jinak, ale nezvládám to. Ani trochu. Protože je to příliš silný; silnější, než co bych kdy věřila, že unesu. Stačí jen přežít následujících pár dnů, ale teď se mi to zdá nemožný. Protože kam šlápnu, tam průser a nevím, jak z toho ven. A přitom to v srpnu vypadalo tak nevinně. Kdo mohl vědět, že to dospěje až sem?
Koukám do svítící obrazovky a mám pocit, že deka, do který jsem částečně zachumlaná, vůbec nehřeje. Není nic, co by mě teď mohlo zahřát. To, co nejvíc potřebuju, nemám šanci potkat a tohle vědomí mě uvnitř hrozně bolí. I když mi to za pár dnů bude připadat jako prkotina…i když si budu vyčítat, že si srdce vyleju sem, místo toho, abych to udržela. Nemůžu. Tak hrozně, hrozně nemůžu a nemám nejmenší tušení, co to vlastně ksakru dělám. Co budu dělat. Žádný záchranný plán, žádné seznamy, ani stopa po systému. Tohle nejde. Neumím to. Neumím to takhle dělat pořád. Nevěřím tomu, že nakonec sedím tady, v pět hodin ráno se zarudlýma nekonečně mokrýma očima a snažím se aspoň na malou chvíli uklidnit. Že jsem tak zasláblá…že jsem si tak zvykla na ten pocit mít tě u sebe…že mě to tak přemáhá…nutí mě se schovávat na dívčích wc, nutí přestat střízlivě myslet, nutí mě to k tolika věcem a tak hrozně to chci, že to nemůžu vyjádřit.
Mám tu položené kapesníky na srovnané hromádce - jsou to takový ty vytahovací, ale krabici od nich jsem roztrhala při příležitosti nějakých nervů a už ani nevím, o co šlo. Není to důležité; vím, že není. Každý nádech mě vyčerpává, když není určený tobě. A každé ráno, když se zase probouzím sama, je nejtěžší na světě nastartovat den a zvládnout ho. Skoro nemožný. Skoro zázrak, že se to nakonec občas povede. Ale pokaždý si přeju, aby to byl ještě sen a já se mohla doopravdy vzbudit…a dívat se, jak spíš, než vstanu z postele. Abych ti mohla říct "dobré ráno", věnovat ti obyčejnou pusu, pohladit tě po rameni koukajícím zpod deky a vědět, že takhle je to správně. Sakra, sakra, sakra! Už se nedokážu ovládat. Kňučím a doufám, že tohle zas-ráno, tenhle příšernej smutek aspoň do určitý míry odezní a já budu moct chodit a mluvit a….přečkat to. Kapesníky už jsou ve dvou hromadách. Jedna směřuje do koše, druhá jde vyčkávat na své místo. Moc dlouho čekat nebude.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama