Náš prvorozený pes - tedy neberte mě s tím přívlastkem tak doslova; asi vám připadá divné použít slovo PRVOROZENÝ v souvislosti s domácím mazlíčkem, možná by bylo vhodnější říct "první pořízený" nebo tak něco, ale vzhledem k tomu, že je důležitým členem rodiny - matka totiž psy považuje za své děti….(no a děti za své psy, ale o tom až jindy) no a navíc je tu ještě skutečnost, že není tak úplně první pořízený, ale právě s jeho příchodem se roztočila některá kola, co se točí dodnes…sakrapráce, proč se do toho vždycky tak zamotám? Zkrátka chci říct, že náš prvorozený pes není vůbec hloupé stvoření, ačkoliv podle toho, jak se povětšinu času tváří (a věřte mi, tihle psi jsou na grimasy specialisti) by člověk hádal pravý opak. Faktem zůstává, že když něco opravdu chce, nakonec si v 90% případů najde způsob, jak to získat. (A z těchto případů jsou minimálně dvě třetiny nelegálního charakteru, např. krádež jídla ze stolu, poškození cizího majetku, násilné vniknutí do skříně apod. J )
On se ten náš miláček vůbec nezdá. Když kouká těma svýma slzavýma clumberskýma jantarovýma očima, tak prostě nejde mu to všechno neodpustit, ale někdy byste ho zabili. Pamatuju si, když zjistil, že skříň s posuvnými dveřmi může otevřít čumákem. Možná někdy v té době mi mělo dojít, že život s tímhle zvířetem nebude žádná sranda.
A je to fakt. Naštěstí už jsou pryč doby, kdy hafan vážil stejně jako já a tak povětšinou přebíral velení, pokud šlo o směr a tempo procházek. Myslím, že po takových zážitcích má člověk docela jasnou představu o tom, jak se asi cítí Usain Bolt, když běhá tou svojí superrychlostí.
Dnes už je našemu prvorozenému psovi devět let a jelikož je to od přírody flegmouš, na nějaké skopičiny v jeho věku jaksi nemá chuť. Co by taky se obtěžoval. Klidně ho tahejte za ocas a použijte ho do postele místo polštáře a jemu to bude jedno. Hlavně, že má klid, místo na gauči a dostatečný přísun jídla (a přesto pořád kouká, jako kdyby čtrnáct dní nežral). Když chce, počíhá si v předstíráném spánku někde u lednice a ve chvíli, kdy se otevřou ta kouzelná bílá vrata do světa hromady jídel, vystartuje a čapne do tlamy, na co dosáhne. Protože miluje rajčata, vždycky mámě sní to, co je položené v dolní poličce u másla, už trochu nakrojené.
Tenhle rychlý start je jeden z nejusilovnějších výkonů, jakých je náš pes schopen. Ale asi byste se divili, jak neuvěřitelnou rychlost je u tohoto výpadu schopen vyvinout. Ve chvíli, kdy má rajče v hubě už ví, že má vyhráno, protože sahat do jeho tlamy se nikomu nechce (o jeho zubní hygieně radši pomlčím), nemluvě o tom, že vzhledem ke konzistenci rajčete by to absolutně postrádalo smysl. A tak si vezme rajče a vznešeným výstavním krokem odkluše k pelechu, kde sebou se zamručením plácne.
Další věc, kterou chci v souvislosti s naším miláčkem podotknout, je skutečnost, že vyjma základních povelů se podvědomě učí jiné věci. Spojil si slovní spojení "dobrý den" s příchodem dalších lidí a když teď kdykoliv (bez ohledu na to, jestli máme návštěvu nebo ne) uslyší "dobrý den" začne štěkat, hlásit, že je někdo tu, běží ke dveřím podívat se, kdo že to přišel. Smůla, Lerouši, jen si děláme srandu. (Tohle neděláme často, protože sousedi nedokážou hlasitý uvítací rituál tak úplně ocenit.)
Ještě jeden klasický obraz naší domácnosti: máma, když jde na záchod, tak nezavírá dveře. A Lerouš si teda zvykl "chodit na záchod" s ní. Vypadá to asi tak, že se nacpe do vchodu, tam si sedne, zírá na mámu a nechá se drbat na hlavě. (Jestli máma někdy udělala rozhodnutí, že by se možná mohla začít zavírat, tak to po pár pokusech vzdala, protože pes si v takovém případě sedl z dveře, škrábal na ně a vytrvale štěkal.) No, takže Lery pokaždé sedí ve dveřích, nechá se drbat a tak dále…ale když pak máma sáhne po toaletním papíru, sám se zvedne, otočí a odejde. Je to prostě signál k odchodu, který se nějak samovolně naučil.
A takhle bych mohl pokračovat snad donekonečna. Náš prvorozenec je prostě dílo. Proč vám to píšu? Nemám páru. Možná proto, že když jsem se před chvíli vracela z kuchyně s půlitrem horkého čaje v ruce, míjela jsem Leryho, jak leží na pelechu, packama si šikovně drží housku a zuby ji zkušeně utrhává po kouscích, jako správně vychovaný starý pán.
Tak to vážně sedí. :) ;-)