Víte, jsou chvíle, kdy prostě musím být Váha, bez ohledu na ten velký štíří podíl, co ve mně třímá. Protože někdy není ten správný čas na štíří blbosti a rejpance, někdy je potřeba jen mlčet a udržet si ten správný, porcelánový, nic neříkající výraz. Ten dokáže zakrýt téměř všechno. A Váha ho umí držet pekelně dlouho, když se zrovna nesoustředí na svou štíří, rozcitlivělejší součást.
A to jsem taky neudělala, protože udělat to, dnešní večer by skončil veřejnou katastrofou. Namísto toho odcházíme z obýváku s tupým pocitem na hrudi a já se sama sebe ptám, kam se poděl smysl toho společnýho stolu. Ztratilo se to někde mezi hádkami o záclonách a káčách pitomejch? Nebo někde mezi první a druhou nevěrou? Nebo možná až teď? Tyhle věci se člověku vkrádaj do nitra tak nenápadně, až to zabolí. A najednou je to všechno pryč. Najednou tu, jako právě dnes, sedím na posteli a v ruce krabici plnou dárků, které tu jsou jen aby byly a ještě pořád se automaticky usmívám, jelikož tuším, že se ještě někdo přijde zeptat "jak se líbily dárky". Jako kdyby na nich po tom všem snad ještě záleželo.
Když vidím sestru, jak má slzy na krajíčku a přitom ještě není nandaná ani polévka, tak to žádný dárek nezachrání. A když poslouchám sled na sebe navazujících rýpanců od matky, žádné milé slovo to nevymaže. A když vím, že je to v prdeli, tak na tom důvěryhodný úsměv nic nezmění.
Zbyly dvě hromady balícího papíru a deprese, který jsem se za každou cenu chtěla vyhnout. Ne že by se mi to povedlo. Už od rána jsem ji tušila. Ale teď, když to všechno dopadlo podle očekávání, už není nic, co by ji drželo za dveřmi. Aspoň mám froté ponožky a útěchu, že další Štědrý večer je přinejmenším daleko.
Omlouvám se těm, kteří to i přes výstrahu v nadpisu přečetli a teď mají depku.