Napsala bych, že obvyklý pomejdanově depresivní článek se konat nebude, ale nejsem si tak úplně jistá, takže vám nechci hned na úvod nic slibovat. Prostě uvidím, jak se to vyvine.
Takže jsme v včera docela úspěšně absolvovali předvánoční hospodskou akci. Náš počet nebyl zrovna závratný, ale to vlastně ani nevadilo. Když jdete pít za účelem pití a ne zábavy, je vám jedno vedle koho sedíte. Přesto se mi podařilo účastnit se několika příjemných rozhovorů, například s mou oblíbenou typickou Račicí.
Jazyky nám pro včerejšek rozvázal kapitán Morgan v několika různých variacích od klasické coca coly až po mojito. Na občanský průkaz se mě nikdo nezeptal a dokonce bylo nalito i jedné nejmenované čtrnáctileté slečně, což mě pravda trochu zklamalo. Ale nemůže všechno být ideální a tak budu muset zařídit nějakou víc provokativní omlazující image v nějakém přísnějším pijáckém prostředí, aby mohla vítězoslavně zamávat kartičkou povolující vstup do "dospěláckého života". (Schválně dávám tohle slovní spojení do uvozovek, protože ve skutečnosti to číslo neznamená vůbec nic.)
Dnes jsem vstala snad v historicky nejpozdějším termínu svého života…nebo alespoň té pubertální části. Ve třičtvrtě na 11! Neuvěřitelný výkon jen potvrzující domněnku, že jsem z tohoto týdne poněkud utahána a zadlužena, co se spánku týče. Doma zatím nezačal ani náznak vánoční nálady, zato náznak průseru se stihl za posledních pár hodin objevit několikrát a to vždy za spolupráce mé matky, se kterou se stíháme pravidelně několikrát denně trochu porejpat nebo rovnou pohádat. Ale to není nic, co by kazilo dnešní příjemnou bilanci, protože hádky s ní jsou něco, co už je nedílnou, obyčejnou součástí mého života.
Pokusila jsem se trochu uklidit pokoj a musím říct, že to nedopadlo úplně nejhůř. Alespoň mi nepřetéká odpadkový koš a na zemi je jen jedna z původních cca šesti hromad. To je dobrá zpráva. Dokonce i stůl se tváří civilizovaně a židle začíná být vidět. Jinak jsem nic nedělala.
A teď, když už se večer začíná naklánět a za chvíli spadne k půlnoci, začínám smutnět. Zase se mi stýská a někde pod kůži doznívá prchavý dotek tvých rukou, co mě posouvá blíž ke spánku. Teplá společná postel za mýma očima a vůně peřin, co se mi neúplatně lepí na chřípí; to vše mate moje smysly a nutí mě hledat tě v mém pokoji, rozhlížet se, doufat, že jsi tu. Ale ty spíš jinde a já zírám před sebe do prázdna, dívám se přitom na tvá zavřená víčka, na ten klid, s jakým jsi upadl do snů. Tady, na nerozestlané posteli a sama, tě skrz dálku tuším a tuším všechny vjemy, které k tobě patří. Které patří k nám. A tím silněji si uvědomuju, co skutečně potřebuju k životu, protože teď tu nejsi a klavírová písnička připomíná záři tvých modrých očí, když se směješ a ten pocit, co mám, když si před zimou schovám svou ruku do tvojí. Ještě trochu čaje, vzpomínání, úsměvu, co patří jen tobě a….dobrou noc.