Pokojem zní hudba zpívaná možná G. Barkleym a pod ní, když se zaposlouchám, slyším šumění a pod šuměním, když se soustředím, zaznamenám vlny, které rádio vydává, když se zapne. Stejně jako televize a některé další spotřebiče. Jsou lidi, kteří je nevnímají, ale pro mě osobně se to zdá hlučné dost na to, aby se to nedalo ignorovat. Proto nemůžu usnout, pokud nemám bedničky vyhozený ze zásuvky a rádio úplně vypnutý. Fakt to nejde. Roboti dělaj v našem životě takovej bordel, že by tomu člověk nevěřil. Zajišťujou spoustu maličkostí, které nám pomáhají udržovat směr. Tolik praktických věcí se usnadnilo, že se ty vnitřní staly mnohonásobně složitějšími. Protože na ně máme čas. Máme čas o nich přemýšlet, pochybovat o nich, uvědomovat si je. A citová filozofie, to není žádná sranda. Naše moderní osamělá a věčně rozervaná srdce musí snést obrovskou zátěž. A ona, narozdíl od spotřebičů, nemají víc USB připojení, vyměnitelný kryt ani tlačítko restart. A my potom nemůžeme usnout.
Čumím do památeční krabice. A stejně jako poslední tři roky, každého 23. prosince, si i dnes (počtvrté) libuju ve svém trpitelském údělu.