Šla si projít místo, které má tolik ráda. Procházela ulicemi a přitom vzpomínala na to, jak tudy chodívala se spolužáky. Míjela baráky, které jsou jí tak známé. Dokázala by je rozeznat i po tmě. Štěkali na ní psi, ale stačilo jim říct: " Vždyť mě znáš."- a oni přestali. Šla kolem Alberta a vzpomněla si, jak to tam vypadalo před čtyřmi lety. Tehdy to tam bylo jiné, úplně cizí. Vybavila si ten pocit, když tam byla poprvé. Tenkrát si v duchu říkala: "Sem budu dojíždět?" Měla strach, že to nezvládne. Šla dál a v dálce zahlédla ty "slavné schody", na které chodila po škole půl roku a hrála si s ostatními na " velké deváťáky." "Jestlipak tam ještě pořád chodí ostatní?" Málem narazila do zdi a to jí vytrhlo z jejího přemýšlení o blbostech. "Jé, tu zeď znám," řekla si. "Na ní přece byla vysprejovaná žabka." Pokusila se jí vybavit a ten nápis pod ní taky, ale už si nevzpomněla. "Jak je to možné?" Moc dobře si pamatuje, že byla zelená a možná by si dokázala vybavit uplnou podobu. "Ale co ten nápis? Vždyť to byl první den, to si přece musím pamatovat!" Nakonec to vzdala a šla dál, ke škole. Šla blíž a začala si číst papíry nalepené na dveřích. Naštěstí tam nenašla to, co hledala. Když se otočila, uviděla kluka, který se na ní koukal jako na blázna. V tu chvíli jí to bylo jedno, pokračovala v cestě na autobusovou zastávku a naposledy se ohlédla..
Čekala tam deset minut, ale měla pocit, jako by tam byla deset vteřin. "Proč to uběhlo tak rychle?"
Vlezla do starého autobusu, sedla si na prázdné sedadlo a snažila se přes špinavé sklo rozeznat stromy od silnice. Poslouchala hudbu a rozhlédla se po autobuse. Střela se pohledem s jedním starým pánem, ale ani jeden z nich, nechtěl uhnout pohledem. Měla pocit, že mu začínají cukat koutky, a tak se na něj usmála, on se usmál na ní, a pak raději uhnula pohledem.Vystoupila z autobusu do té zimy. "Koukám, že podzim pořádně začal." Šátek si víc omotala kolem krku, jako by jí to mělo pomoc a rozeběhla se domů.