Každý v mém věku nebo o pár let mladší už jistě zažil výchovné kázání začínající větou "To když my jsme byli mladý, tak žádný mobily a počítače nebyly…" a skoro každý potom přestal poslouchat, protože se mu v takových chvílích - stejně jako se to děje u mě - mozek automaticky přepíná do úsporného režimu (lidově řečeno "jedním uchem dovnitř, druhým ven").
Fakt ale je, že mobil; to malé, nenápadné zařízeníčko tak akorát do kapsy od džín, ten obyčejný stroječek - bychom neměli podceňovat. Velikostí možná klame, ale o to záludnější ve skutečnosti je. Řídí naše superrychlé životy víc, než si možná myslíme. Telegramy, pohledy a dopisy - to už dneska dávno neplatí. Možná jako atrakce…jako čin z nostalgie - ale nic víc. A tak se naše plány z minuty na minutu mění, ucho nám neustále teplá od sluchátka a ruce (teď v prosinci zarudlé zimou) mají nacvičené pohyby při vyťukávání písmen do klávesnice. Už si jen těžko můžeme představit, co bychom bez našeho kapesního životního manažera vlastně dělali. Přesto se občas najdou chvíle, kdy bychom si přáli, aby mobil vůbec nebyl. Nebo abychom ho alespoň zrovna my nevlastnili. Hnusný trend rozchodu po sms je takové situace krásným příkladem. Ale jsou i jiné. Znáte přece ten pocit, když vám někdo volá a vy to nechcete zvednout. Nechcete nebo nemůžete z nějakých ne zrovna vhodných důvodů. A tak sedíte, drnčící krabička vás nervuje a vy s černým svědomím sleduje svítící displej hlásící ono číslo. A vy víte až moc dobře, jaký život to číslo označuje. I když si nevedete telefonní seznam, tak to víte. Protože tohle číslo znáte dobře a nechcete ten hovor přijímat. Jsou holt chvíle, kdy by si člověk přál, aby o něm svět nevěděl. Aby nikdo neměl možnost ho kontrolovat. Aby nebyl v dosahu jakékoliv z technických vymožeností.
Jinak dnes nic zvláštního. Mrkvový dort u Alchymisty a jedna, dvě, tři pusy - jakoby snad mohly něco zachránit. Přece jen jsem duševní masochista, protože nedokážu říct NE a radši se pěkně potýrám pár příliš krátkými chvilkami jeho přítomnosti. Na druhou stranu - žádný čas není dost dlouhý, aby se mi chtělo odcházet. Co nadělám, láska je láska a takhle před Vánocemi srdce měkne o dost snadněji, bez ohledu na těch 115 dnů, co máme za sebou.
Přemýšlím, co teď budu dělat. Vím, že bych se měla učit. Ale teď tu sedím, čekám, až mi vychladne půlitr oolongu, koukám na obálku časopisu Koktejl, kde je vyfocen Nártoun filipínský (opička z reklamy na Sazku :)) a snažím se zahřát si nohy pod peřinou. Mohla bych si zapálit svíčku a aspoň tu uklidit nehorázný bordel, co se tu za posledních čtrnáct dní nahromadil, ale ani do toho se mi nechce. Stůl přetéká učebnicemi a sešity, mezi kterými se občasně nacházejí šminky. Pak je tam láhev se zbytkem vody, čajová konvička, krabička s psacími potřebami, obal od CD, čistící pleťové tampony, čtverečkované papíry, čelenka, kartáč, obrázek hrnečků, velká šiška, jablko, jedny náušnice, posmrkaný papírák a to je zhruba vše, na co odsud z postele vidím. Zato židli nevidím vůbec. S brutální nenápadností se skrývá pod hromadou navršeného oblečení (včetně mé infantilní mikiny z dnešního rána) a já čekám, kdy díky zatíženému opěradlu hodí záda.
Noční stolek by vypadal slušně, kdyby nebyl nacpaný knížkami, které v různých polohách vykukují zevnitř. Na koberci se přes půl pokoje táhne spousta pupečních šnůr nezbytných k mému životu. Dráty od počítače, internetu, nabíječek, bedniček a vůbec. Jak to vypadá ve skříních vám raději popisovat nebudu. Ztratili byste o mně poslední zbytky dobrého mínění. Zkrátka a dobře tu uklizeno není. Předvánoční úklid se nějak nedotáhnul do konce a tak se na něj postupně začal vršit povrchový bordel…ale toho se ostatně nikdy nemůžu úplně zbavit. Povrchového bordelu má můj život vždycky nehorázné množství. Faktem je, že uvnitř je to celkem dobře srovnáno. Jen na to občas přes všechny ty nánosy zapomínám. Obzvlášť v tom superrychlém mobilním životě to není těžké. Znáte to jistě sami, co vám budu vyprávět.
Noční stolek by vypadal slušně, kdyby nebyl nacpaný knížkami, které v různých polohách vykukují zevnitř. Na koberci se přes půl pokoje táhne spousta pupečních šnůr nezbytných k mému životu. Dráty od počítače, internetu, nabíječek, bedniček a vůbec. Jak to vypadá ve skříních vám raději popisovat nebudu. Ztratili byste o mně poslední zbytky dobrého mínění. Zkrátka a dobře tu uklizeno není. Předvánoční úklid se nějak nedotáhnul do konce a tak se na něj postupně začal vršit povrchový bordel…ale toho se ostatně nikdy nemůžu úplně zbavit. Povrchového bordelu má můj život vždycky nehorázné množství. Faktem je, že uvnitř je to celkem dobře srovnáno. Jen na to občas přes všechny ty nánosy zapomínám. Obzvlášť v tom superrychlém mobilním životě to není těžké. Znáte to jistě sami, co vám budu vyprávět.
Opět se zatajeným dechem hltám strhující popis obyčejného pokoje a jsem šokován tvými nezměrnými schopnostmi. A myšlenka o technologiích je geniální.