Tady máte pár řádků o včerejšku, než sem umístím depresivní výlev dneška.
I vy jste jistě slyšeli, že vánoční Vídeň je něco, co opravdu stojí za návštěvu. A tak se naše rodina společně s dalšími dvěma tucty cestujících vypravila autobusem na vyhlášené Vídeňské trhy. Zájezd organizovala babi.
Je důležité poznamenat, že babi je člověk, který se odjakživa cítil být velitelkou a čím je starší, tím větší důraz na svou vedoucí funkci klade. Je ředitelka mateřské školky, takže je zvyklá mít všechno pod palcem a velitelské techniky uplatňuje všude, včetně rodinných akcí a komunikace se svým manželem, tedy mým dědou. Ona vlastně umí být fajn člověk, ale umí být taky brutálně nepříjemná. (Je zkrátka spousta aspektů, které jasně naznačují, že je to matka mé matky.) Takže z pěti hodin cesty do Vídně v autobuse, si moje matka s babičkou povídali. S typickou dramatičností a volume na maximum. Já jsem byla o místo za nimi, zhroucená a pokroucená na sedadle v marné snaze usnout v tomhle prostředí a v jakékoliv z deseti základních krkolomných pozic. Už v tu chvíli jsem věděla, že ať bude Vídeň jakkoli krásná, nemám šanci si jí užít.
A Vídeň skutečně krásná byla. Sice jsme ji viděli jen tak za běhu a já ani pořádně nepoužila svůj průměrný um němčiny, ale co už. Horší byla atmosféra, kterou vytvářela společnost našich spoluzájezdníků (s babi v čele). Nemá cenu to blíže popisovat. Cestou zpět, v průběhu nekonečných pěti hodin autobusem, jsme se s babi ještě stihly pohádat a začaly mi otékat nohy.
Tímto jsem definitivně skončila se zájezdy autobusem a se zájezdy s babičkou, popř. s kombinacemi těchto dvou věcí. Protože to za to vážně nestálo. Ono to za to nikdy nestojí, ale asi jsem beznadějný optimista a tak pokaždé doufám, že tentokrát by to mohlo být lepší. Ale nikdy to nebylo lepší. Pořád ten stejný únavný scénář, který člověka otráví k zoufalosti a když se o půlnoci vracíte domů sídlištěm, s těžkým báglem na zádech, bolavýma zádama, oteklýma nohama, popraskanou pusou, omrzlinami na rukou a prsty u nohou přimrzlými k botám, s plným močovým měchýřem a prázdným žaludkem, bez jediného suvenýru a když jste k breku utahaní a máte chuť si prostřelit hlavu…pak vám dojde, že v tomhle rozpoložení byste se asi z výletů snů vracet neměli.
Vídeň vám vřele doporučuji, ale raději na dva dny a pokud možno ne o víkendu, kdy tam potkáváte víc Čechů než tamějších obyvatel. A žádní rodinní příslušníci. Vídeň je město pro milence. Amen.
Amen, ale prý i Berlín stojí za to říkala jedna holka.