Jak člověk v životě řeší různý věci, prochází při nich několika stavy, který na sebe navazujou. Každej z nich je něčím charakteristickej (např. konečný vyřešení a s tím spojenej pocit úlevy, únavy a očekávání věcí nových). Nejhorší ze všech těchto stavů je bezpochyby stav Čekání. Protože s ním nemůžete nic udělat. Je to doba, kterou nemůžete škrtnout, urychlit nebo ošidit. Je to pauza na oběd, když už jste sytí. Mezičas, ve kterym můžete dělat jen jednu věc, totiž všechno si to znovu a znovu přehrávat v hlavě - a při tom sledovat hodinky, pochodovat po místnosti sem a tam, podupávat nohou pod lavicí. Nic jinýho nemůžete. Jen těch pár úlevných pohybů, který zmírňujou pocit nedočkavosti.
Jsou situace, kdy se čekacímu stavu můžete vyhnout a to, zda v něm jste nebo ne, je jen otázkou vaší osobní hrdosti. A po určitý době čekání je jedno, jak moc máte rádi. Čekání se dá vydržet v prvním časovym úseku. Pak začne být nedočkavý, plný pohledů na hodinky. Pak únavný. Pak lítostivý. A nakonec naštvaný a uražený. Když někoho necháváte takhle čekat a víte, že při tom čekání polyká hrdost, neměli byste ho nikdy nechat dospět do stádia naštvanosti. Protože pak s tím sotva něco uděláte a ten člověk zrovna tak. On už se neovládá a vy už to v tu chvíli prostě nevyžehlíte.
Takže jsem tu - a pardon, že naštvaná. Měla bych být empatičtější. Chápat, že to zrovna teď nejde. Chápat, že tu nejsem zdaleka jen já. Že jsou i důležitější věci. Že se přece pro jednou svět nezboří. Vím, že to všechno bych nejspíš měla. Ale po dnešním dni je empatie to poslední, čeho bych byla schopna. Bez ohledu na to, jak si rozumově vynadám, že jsem absolutně bez práva. Bez ohledu na to, jak malým dílem jsem a že si to uvědomuju. Potřebuju teď ksakru říct "vyber si mě" a ne jen další "já to chápu". Kolik takových já-to-chápu může člověk vyslovit než to od upřímnosti dospěje k nechuti?
Je pátek večer a já nepařím nikde v hospodě. A nepařila bych ani kdybych se teď nemusela šklebit kvůli Bioparaxu, co aspoň částečně zmírňuje bolest oteklého krku. A proto říkám "vyber si mě", protože já si tak vybrala.
Když sem matka vešla a v patách jí byl věrný pes, měla jsem ten klasicky divnej pocit. Není to příjemná chvilka. Vím, že sem chodí jen když něco potřebuje a to mě trochu utěšuje, protože takový věci se vždycky rychle sfouknou. Jedna dvě věty a dveře už jsou zase zavřený. Ten divnej pocit se pomalu odplaví. Je to pryč.
Zaklínadla z Harryho Pottera mají původ v latině. To jsme na to vyzráli! Aspoň k něčemu je ta poslední hodina v pátek dobrá.
Udělala jsem nový lay. Je dost jednoduchý - slušně řečeno. Ale popravdě teď nemám na nějaký kudrlinky a přizdobítka náladu, ani prostředky. Takhle je to dobrý. Takhle to vypovídá o současnym rozpoložení přesně tolik, kolik má.
Nechápu jen, proč jste milí, když jste hnusní a proč se usmíváte, když pak vedete káravé řeči. Míjí se to účinkem. Hrát je tak, tak snadný. Jako bych to snad neuměla stejně! Nevím, za jak naivní platím. Asi všude trochu jinak. Ale jsou věci, který umím dobře odhadnout, i když se tvářim, že ne. Takže oplácim stejným hnusnym úsměvem, kterej ve skutečnosti nic neznamená. Neplýtvám emocemi pro lidi, kteří jimi neplýtvají pro mě. V tom není nic osobního. Přistupuju na tenhle způsob hry, i když mi přijde zbytečně komplikovanej. Ale tak proti gustu…znáte to. Možná to má nějakej důvod. Momentálně by mi byl asi stejně ukradenej.
Pouštím si Evanescence a nemůžu zpívat, což mě trochu štve. Ale dá se to přežít na rozdíl od některejch dalších věcí. Jako čekání, co si tu krátím spamem. I od toho je popelnice. Upustit páru, zabít pár minut…i když už začínám chápat, že to stejně k ničemu nebude. Zabila jsem už celou zkurvenou hodinu a půl. Začínám bejt mrzutá, unavená, fakt moc naštvaná, ale hlavně…hlavně jsem příšerně sama. Sama, možná s trapnou melodramatičností, ale to je mi fakt jedno. Když už nic, tak si snad můžu dovolit bejt v pátek večer trapná a melodramatická, trapně melodramatická a melodramaticky trapná.
Vánoční hvězda v okně neúnavně svítí a jen sklo mě dělí od těch záporných stupňů v nočním vzduchu Prahy. Možná bych radši mrzla někde tam, abych mohla na chvíli na všechno zapomenout a vymanit se z tohohle ponižujícího čekacího stádia. Už mě to brutálně nebaví. Za okny to žije. Tam se pije, tam se slaví a tančí a líbá. Ale já sedím v posteli, na mandlích přilepenou hořkost Bioparaxu, se zdřevěnělýma nohama a vystydlym čajem a mám chuť něco rozmlátit.
Jdu spát. Na žádnou další zabitou minutu už nemám nervy.