Do konce roku už zbývá jen několik desítek minut a my tak stojíme těsně před dalšími dveřmi. Není tedy divu, že máme potřebu ještě se naposledy, důkladně ohlédnout za sebe, abychom zjistili, jak vlastně vypadá cesta, kterou jsme urazili od těch předchozích dveří. I já to dnes - tak trochu po svém - udělám. Sama za sebe totiž uplynulý rok považuji za velmi úspěšný a to především díky tomu, že se mi konečně podařilo vyléčit své srdce natolik, abych ho mohla otevřít dalšímu člověku. A to mi ještě nedávno připadalo jako nesplnitelný sen.
Teď mám na nočním stolku položenou prázdnou lahev Sauvignonu, na prádelníku nedopitou skleničku a pokoj osvícený asi dvaceti svíčkami, což je světlo dostatečné na to, abych při něm mohla psát a přemýšlet, ale na nic dalšího už nestačí. Ale teď už k tématu. Hodlám dnes rekapitulovat víc, než je možná zdrávo.
Víte, většina lidí mě nemůže zranit z jednoduchého důvodu: mé nitro totiž spočívá někde zcela jinde než ve mně. A sice v krabici. Že mi občas někdo nakřápne skořápku, to není takový problém. Tou skulinou stejně nezahlídne nic, co by mu pomohlo prorazit hlouběji. Protože co se týká vnitřku, ten jsem přestěhovala do bezpečí z mnoha důvodů. Ubližovat jsem si nechala ještě v patnácti. A možná ještě nějakou dobu potom. (Víte, když s něčím začínáte, třeba jako já s krabicí, nepočítáte, že se to jednou budete snažit nějak zpětně časově zachytit, takže mám ten počátek poněkud rozmazaný, roztahaný a myslím si, že vlastně by se vlastně ani nedal přiřadit k jednomu datu. Přišlo to tak nějak postupně.) No každopádně už je to nějakou dobu.
Pak nastala jedna celkem zásadní životní změna a od té doby mé nitro přebývá už jen v památeční krabici, kterou jsem si okolo patnáctého roku životu začala naplňovat vším možným.
Dnes jsem si řekla, že vás do ní nechám nakouknout. Abyste si udělali představu o tom, jaké věci si šílenec jako já schovává. :) Nemyslete si, že máte vyhráno...páč výčet věcí, které v ní jsou, není to, co tvoří mé nitro. Mé nitro tvoří smysl skládanky, která vznikne, když ty blbosti dáte dohromady. To, co nevyčtete odnikud. Co byste nejspíš museli zažít nebo být hodně blízko v době, kdy jsem to prožívala já. A v té době mi nablízku byli jen lidé, co mi neubližují. Naštěstí pro mě. Tak či tak, seznam věcí nikomu nauškodí a já si aspoň udělám přehled v tom, co mám a co jsem si jen myslela, že mám a přitom nemám. Vždycky, když to víko otevřu, najdu něco nečekaného. A většinou mě moje krabice učí stále novým věcem.
Teď, když zase nakukuju dovnitř (a cítím se přitom jako kdybych šmírovala tam, kde nemám), vůbec nevím, co bych vám měla představit jako první. Nejsem schopná ty věci chronologicky poskládat a podle důležitosti to taky nejde. Každá z nich je symbol pro něco, co jsem nechtěla zapomenout a má svůj příběh. Asi bude nejjednodušší poslepu vytahovat. Stejně bych se neuměla rozhodnout a pak to ještě celé přepisovala a měnila. Ale na to nemám čas. Chci to stihnout ještě v tomto roce a ten už skutečně nepotrvá moc dlouho.
1. Krabička s psaníčky. Je krychlová a až k víku vyskládána papírky různých velikostí a různých rukopisů, které zachycují velkou část vyučovacích hodin, protože o matice nebo fyzice dost dobře nejde udržet pozornost.
2. Plyšová modrá housenka. Jednou jsem si šla u babičky po obědě lehnout a za pár minut slyšeli dospěláci z ložnice: "Housku, ty ostudo, jaktože sis do postýlky nesundala botičky!" Byly mi asi čtyři nebo tak nějak.
3. Sešit s citáty, které mám ráda.
4. Černobílá šála.
5. Desky "Naviti", s mými úplně prvními texty.
6. Míček, se kterým jsem se naučila hrát ping-pong.
7. Dva štítky se jmény (urvané ze dveří profesorského kabinetu).
8. Obal od bonboniéry, kterou jsem na konci deváté třídy jedla s dobrým přítelem. A v něm CD s oblíbenou hudbou.
9. Několik druhů balících papírů. Od dárků, co jsem dostala k patnáctinám.
10. Tři cedule s nápisem Suplování. Krádež z nástěnky na konci školního roku se stala tradicí.
11. Kniha Paní Dallowayová od V. Woolfové. S věnováním, které už teď stejně nic neznamená.
12. Tři obrázky s tématikou moře od Deniko. Ta holka je prostě precizní.
13. Růžový šátek, co jsem nosívala kolem zápěstí.
14. Krém na ruce s vůní černé třešně a muškátového oříšku.
15. Lesk na rty, jehož vůně mi vždycky připomene totéž.
16. Kus skřipce do vlasů.
17. Dopisy na rozloučenou do kamarádek, když jsem změnila školu.
18. Papírová taška Rejoice a v ní oranžové letní šaty.
19. Účet z hospody U mrtvýho ptáka, kde jsme byli slavit začátek léta na konci prváku.
20. Obrázek koně od táty.
21. Noty ke skladbě Watermak, kterou jsem se jen díky trpělivosti Leeňy naučila zahrát během tří dnů.
22. Mončičák.
23. Kuličkové pero a žákovská knížka z první třídy.
24. Písemka z matiky oznámková jedničkou.
25. Hrnek na čaj za 29 korun. Koupen na školním výletě.
26. Kostkovaná košile.
27. Sešit s obrázky
28. Krabička od bombičkového pera Parker.
29. Černé sklíčko, přes které je slunce vidět zeleně.
30. Devět deníků. Různě velkých., různě tlustých, s různými příběhy.
Takhle bych mohla pokračovat. Těch věcí je tam ještě víc. Ale tohle asi stačí. Začíná mi z toho výčtu být trochu těžko a to není dobře. Obzvlášť teď, po třetí skleničce vína, v pokoji plnym svíček, ale jinak úplně prázdnym. Smutno je mi už dost.
Vy, kteří teď někde slavíte, opíjíte se alkoholem nebo jen životem a máte kolem sebe lidi, které kolem sebe mít chcete; vy se koukejte dobře bavit. A já se zas někdy ozvu.
Nashle v Novém roce.