Je ve mně víc Váhy než Štíra a proto jsem ráda, když můžu být na lidi příjemná. Je mi taky příjemně, když to můžu rozdávat dál a asi mám pak taky trochu pocit, že mě mají lidi rádi. Což možná určitým prapodivným povrchnním vyčůraným způsobem mají, ale spíš asi ne. Ať je to jak chce, jsem na lidi raději příjemná. Když se hádám, tak kvůli ideálům a principům, které považuji za důležitější než to zůstat příjemná. Proč o tom mluvím:
Když už někomu vyčiním, musím si být setsakra jistá v kramflecích. A abych si jistá byla, musím získat dojem, že si to ten člověk skutečně zaslouží. Pak si ráda hraju na morálního soudce a s argumenty hýřícími slovy jako "fair play" a "zodpovědnost" obdaruji hříšníka nesnesitelně dlouhým monologem. Ty je typická Váha. Bohužel je však Štír přece jen podstatným kusancem tý mojí povahy a tak občas sklouznu k rýpání a někdy ze sebe asi i cítím, že mi ten pocit "být na koni" je někde vzadu v mozku docela příjemný. Ach, ta sladká egománie! Nicméně i když nejsem tak docela taktní a nezaujatá, důvod k takovému monologu mám dobrý.
A já fakt nejsem ráda, když musím být za někoho, kdo buzeruje, připomíná, okřikuje a rozhoduje. Není mi to vlastní. Když to dělám, jsem zahnaná do kouta. Když to dělám, myslím přitom na něco, čemu by filozof řekl "vyšší dobro". Což znamená dobro toho druhého, které činím...při mé nevděčné práci vrchnní velitelky. Když to dělám, doufám přitom, že už to brzy nebudu muset dělat. A pak mě každá další věta, ve které připomínám/okřikuju, zklame.
Dlouhodobě to nezvládám, cítím se špatně a moje trpělivost není z těch nejsvatějších.
Jestli do něčeho jdu, tak naplno. (A od lidí, kteří jdou do toho se mnou, očekávám totéž.) Jít do něčeho naplno zahrnuje i skutečnost, že pokud je to plán na dvacet, třicet let, tak tu za těch dvacet, třicet let ještě budu.
Možná je teď za pět minut dvanáct. A možná už by zítra mohlo být pozdě.
No jo já vím, Vždyt já si nestěžuju. Jen trochu když to bolí víc než bych si přál.