Jeden malej článeček bych sem snad lupnout mohla, než mi uschnou nehty.
Dnešní pololetní písemkou z chemie se nám rozjelo zkouškové období a to znamená, že ti labilnější z nás se během následujících dnů dostanu do fáze velkého uzlíčku (tedy uzlu) nervů, který trpí nespavostí, má kruhy pod očima a hlava mu přetéká i těmi nejzbytečnějšími vědomostmi. Přesně tak, přátelé, i tohle zahrnuje uzavírání známek na konci pololetí. Můžeme si gratulovat, že když už se kvůli učení nestačíme najíst, určitě snadno shodíme kila, co po Vánocích přibyla. Ale tím pozitiva končí. Ve svých osmnácti letech musím s celkem slušnou jistotou říci, že už nejspíš vlastním žaludeční vřed a moje neurony už dávno pochcípaly strachy ze zkoušení. Ale mozek popravdě stejně není to, co řadový student všeobecného víceletého gymnázia potřebuje. Spíš možná naopak trochu překáží, protože pak nemáte kam naskládat telefonní seznamy autorů do literatury, latinské názvy kostí v těle, slovíčka z angličtiny a tak dále. Takže komu z vás se během prvních pár let podaří vymýt ze sebe poslední náznaky mozkových závitů, pak jste bezpochyby na dobré cestě.
Protestativní a agresivní červená na nehtech schne; říkám si, jestli bych už toho psaní neměla nechat a jít otevřít učebnici biologie, dělám si starost o Jarosurabbu, jehož oko se teď tváří, že každou chvíli vypadne (což usuzuji z toho, že má téměř stejnou barvu jako mé nehty).
Kravička zabírá místo, které jsem jí vyhradila na polštáři a je totálně nad věcí. Narozdíl ode mě. Tohle je den bláznovství. Na Facebooku někdo založil skupinu s názvem "Ať se ti stane cokoliv, Facebook na to má skupinu". Svět musel definitivně zešílet. Možná si někdo z vás ještě pamatuje na mou metaforu světa mýma očima jakožto kolotoče. Mám už dojem, že jsem našla knoflík! Ale tenhle je nejspíš na zvýšení rychlosti.
Jak nám žaludkem protekly Vánoce, leden mi připomíná spoustu termínů a začínám být trochu nedočkavá. To víte, změna je změna a já se na změny musím dlouho připravovat, zvažovat je, přerovnávat si to v makovici a tak dál...což vede ve finále, když už se cítím připravená, k nedočkavosti. Dostávám se fáze, kdy už bych to chtěla mít za sebou, změnu absolvovat a začít se s ní vypořádávat. A přece jen už se taky těším. Až bude třeba březen...to bude fajn! Jenže teď jsou všude jenom namrzlý chodníky lákající k přemetům a zlomeninám a když se člověk ráno, v tý odporný tmě, plouží k autobusové zastávce, pozná, že jsou tam lidi podle obláčků teplého dechu, než je vůbec schopen zaregistrovat siluety, co k nim patří. Autobusáci se nenamáhají v MHD zapnout topení a lidi, co obvykle kouří před vchodem do našeho baráku a dovádějí mě tím k nepříčetnosti, teď začali kouřit uvnitř. A věřte mi, že potkat je, tak jim to cigáro hořícím koncem nacpu do krku.
Už mě taky začíná trochu znervózňovat vánoční ozdoba pokoje a tak s tím budu muset urychleně něco dělat. Hlavně sundat svítící hvězdy na okně a schovat sněhulákoidní stojan na svíčku.
Nevím, jak vy, ale já mám dojem, že dnešní článek je totálně o ničem. Ne že by předchozí popelnicové příspěvky zrovna hýřily dějem či snad myšlenkou, ale tohle je extrém. Tak já jako asi půjdu nebo co. Stejně mi už uschla i druhá vrstva laku na nehty. Čauuuuuuuuuu, uuauuuuu!
škoda že byl malý. byl fajn ale moc malý...