close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Únor 2010

Mlčeti zlato

2. února 2010 v 16:18
Za tu trochu ticha to stojí. Snad si dokážete najít i lepší zábavu.

Životní počty

1. února 2010 v 21:43 Popelnice
Druhý článek na rozjezd je tu.
Krk už evidentně odmítl i poslední vůli ke spolupráci. Hutnější jídlo než banán není schopen tlakem při polknutí dostat do jícnu a tak to zatím vypadá na polívku, čaj a banány. Z nabobtnalé uzliny, která byla původně jedna, se vyklubovaly tři(tedy když počítám jen levou stranu). Mám krk jako kdyby mi do něj někdo nasypal korále. Snažím se být VN (vzorná nemocná) a šály a obklady se staly mými defacto permanentními doplňky. Ale nějak se to míjí s úspěchem. Už za dva dny se dozvím, co na to doktoři. Možná tentokrát vymysleli něco lepšího, než posledně a předtím...a předtím..a tak dál. Ale pryč od toho. Stejně mě dnes víc trápí hlava, než krk.

Tak, jako má vše svou cenu, má vše taky svou daň. Život si asi nehraje na nezdanitelné minumum, dokonce ani život sám není nezdanitelným minimem.
Kdo si ještě pamatuje tu otázku "Žil bys radši tři roky naplno nebo pět po nemocnicích?" Kdo z vás si to pamatovat může? A kdo z vás, když už může, si to i vybaví?
Věci se často zdají být jiné, než jakými jsou, ale přesvědčovat o tom nepřítele je nesmysl. Vlastně - přesvědčovat o tom kohokoliv je jen obrovský výdej energie pro nic.
Diskuze mám ráda jako jen málo dalších věcí, ale až dnes vidím, že někdy je opravdu mlčeti zlato.
A nakonec...je to jen několikaletý cyklus, během něhož objevuju hloubku věcí dřívějších. Smysl, který byl tenkrát čitelný pro málokoho, ale dnes se opět dere na povrch a hlásá své smutné poselství. Psychologie tomu říká UČENÍ VHLEDEM - možná někdo z vás zapátrá v paměti a najde příslušnou poučku, já ne.
Na názvu teď nezáleží. Mám pro to tisíc pojmenování a přesto nejsem spokojená, ale kdyby byla jména mou jedinou starostí v tomto ohledu, mohla bych si gratulovat. Tohle klouzání se po povrchu, co praktikuje tolik lidí, které znám, je tím nejjednodušším, co můžete udělat. A váš vnější život se tak snadno stane dokonalým. Ten problém, co se skrývá dole, pod jmény, je pochopitelně o něčem jiném. Svá malá vnitřní dramata skládám dohromady a snažím se najít čísla stránek; povětšinou marně. Tak trochu spoléhám na intuici, která zbyla a na kterou už možná nepřátelé zapomněli. A naplno spoléhám na jedinou věc, na kterou si opravdu troufnu spolehnout a jejíž jméno po vás rovněž není důležité.

Je fascinující, jak dlouho musí člověk dělat vlny, než k jeho uším konečně dolehne zvuk vody tříštící se o skálu. Skoro jako na poplach.
Jestli bych ráda řekla víc? Snad v nějaké jiné náladě. Bojovat, přít se...přinést svůj vítězný los a okopírovat ho všem, aby uvěřili...
Ale záleží mi na tom? Opravdu to potřebuju? Přemýšlím, co by mi na tohle asi řekla slečna de Angelis, autorka "vztahové bible" - jak její literární počin nazval Vahák.

Rolničko, Adame, Marku, Pavle - nemáte zač.
Richarde, - ještě jednou - nepřevlékám se za informační servis, takže co nechceš, nečti přeci.
Pro bezejmenné žádný konkrétní vzkaz nemám, však oni jistě vědí proč.