close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

DEN DRUHÝ

11. června 2014 v 23:14
Sotva vstávám z postele…dávám si energeťák, můj neoblíbenější hřebík do rakve.
Afterglow rezonuje celým obývacím pokojem.
Snažím se alespoň občas zachytit závan vzduchu zvenku.
Nechce se mi nikam. Včera jsi mi napsal tolik hezkých slov jako už dlouho ne…ale z každého z nich byla cítit ta ochranná bariéra, kterou si postupně stavíš kolem svého srdce, abych se ho už nemohla dotknout. Mám pocit jako bych tě sledovala na operačním stole a viděla, jak se ti pomalu ztrácí puls…v hlavě se mi rozeznívá ten hroznej zvuk dýchacích přístrojů, který doprovází každou klinickou smrt.
Tohle je podobné…klinická smrt našeho vztahu…vztahu, který vlastně nikdy nedostal možnost stát se plnohodnotným, a přesto nám oběma dal i vzal víc, než jsme si schopni připustit.
Přestože jsem si to nemyslela, možná nakonec budeš z nás dvou ten silnější drak…ale vlastně na tom jen málo záleží, protože ve skutečnosti se jen oba snažíme dokonale zakrýt ta poranění, která máme na našich slabých místech.
Posílám ti smsky s takovým obsahem, za který bych každou jinou holku profackovala. Takhle se ponižovat! Ale nezbývá mi jiných prostředků, jak udržet tvůj puls přítomný v mém životě…někde uvnitř se zaraduju a zároveň lámu v pláči pokaždé, když vidím, že mi přišla zpráva od tebe. Protože jakákoliv zpráva s jakýmkoliv obsahem je lepší, než žádná…přesto mě ty poslední od tebe extrémně bolí.
Všechno dnes bolí víc, než před rokem…asi proto, že stojíme mnohem blíž. Ta totální očarovanost i nezávaznost vzaly za své už loni….tenkrát, když jsme se vraceli z N11…ještě teď si pamatuju tu kovovou příchuť chladnýho rána, co mi drásala plíce s každým nádechem; pálení chodidel otlačených po celonočním tancování. Bylo mi božsky! K pláči úžasný…celá ta noc byla jako jeden obrovskej halucinogenní oblak.
Znáš ten pocit, když je člověk brutálně zamilovaný a celý den má pocit, jakoby se vznášel pár centimetrů nad zemí? …
Napsal jsi mi, že bych měla zapomenout a přestat ti psát a volat.
Ale je to pro mě tak přirozený jako dýchat.
Najednou jsem zmatenější, než jsem vedle tebe kdy byla…protože nemám ani nejmenší tušení, jak silný hráč teď dokážeš být…a mám strach, že můj psychický kredit na tebe není dost silný. Že já nejsem dost silná, abych tě udržela někde poblíž. Děsí mě, že už třeba nenapíšeš…že odoláš. Že se v tobě něco zlomí, a už mě nebudeš nikdy…nikdy chtít.
Jestli se dá tohle utrpení k něčemu přirovnat, tak jednoznačně vím, co v mym srdci rezonuje - ten moment, kdy mě opustil profesor.
Ačkoliv je teprve středa, mám pocit, jako bych tu proseděla týdny a měsíce….čas utíká tak pomalu, když tu nejsi. Utíká pomalu při čekání na tvou reakci….vysílám někam k nebi zprávu o své vlastní hlouposti a neschopnosti v osobním životě. Vysílám prosby. Vlastně všechno, celá má bytost se upíná k vesmíru, který jen tiše sleduje mou trapně zhroucenou existenci.
Ale je to přesně tak, jak jsem si to zařídila. Co živíš, to roste.
A já na svůj osobní život jednoznačně kašlu. Nemůžu se divit, že se mi z něj nic nevrací zpět, když jsem tomu nikdy neobětovala dost…spíš jsem jen tak proplouvala a doufala, že se to nakonec nějak zařídí…že to někdo zařídí za mě.
Vlastně si představuju, jaké by to bylo, kdybys pro mě dnes přijel s velkým autem, naložil všechny mé věci, odvezl si mě k sobě a řekl mi, že je to definitivní.
Uklidnilo by mě to…JAKO PRASE. Určitě si dokážeš představit ten tón, jakým bych tohle vyslovila, viď. Fakt jako. J
Ale mít i v týhle situaci rezervy na humor je trochu sadomasochistický. Což je ostatně naprosto typický pro mojí osobu. Má ironie je tou nejlepší zbraní proti světu, vlastním emocím, všem zraněním, každé slze….každému malému vnitřnímu boji, který se mi odehrává v útrobách a v hlavě.
Ráno jsem se vzbudila do hrozného horka, a už teď se mi chce ječet při představě, že se budu muset vypravit ven. Během noci mi otekl krk…asi jsem se včera snažila tak ochladit studeným pitím a zmrzlinou, že se to mým uzlinám hodně znelíbilo. Nebo je to reakce na tvou nepřítomnost….a nejjistější bude, když to svedu na kombinaci obojího.

Nemám nejmenší chuť vidět kohokoliv. Sleduju tady několik hromad papírů, které je třeba roztřídit. Postupně uklízím všechno, co jsem si přivezla zpět….vracím věci na jejich stará původní místa, a vždycky mi přitom ztěžkne dech a každé polknutí signalizuje knedlík v krku. Ty věci sem jakoby (!!! Zas to hrozný slovo) patří, ale nevypadají na těch místech stejně jako předtím…ani náhodou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama