close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srpen 2014

Zrcadlení

24. srpna 2014 v 21:39

Svět je pouze mým zrcadlem.
Z jednoho úhlu pohledu se mi můj život jeví jako jeden velký kolotoč utrápených duší....s každou další, ve které se mi podaří znovu zapálit oheň, si to uvědomím tím silněji. Je to něco jako mít plán, který vás zachraňuje od nejistoty a strachu. Objevit, vykřesat a zničeho opět rozplápolat plamen lidské bytosti....a pak vše opustit, abych po čase někde začala znovu.
Možná je to syndrom (záchranářský) nebo úchylka (sociální).

Co vlastně hledám?

Ve skutečnosti je odpověď jednoduchá - hledám v nich sebe. Učím se na nich, jak vykřesat a udržet svůj vlastní plamen.
Ale zcela upřímně - znalost téhle odpovědi pro mě není řešení. Právě naopak. Protože jestli existuje něco horšího, než nevědomost....tak je to vědomí, že znáte odpověď a přesto jí nedosahujete, protože na ni zkrátka ještě nejste dost zralí (= pro mě osobně je to synonymum "nejsi dost dobrá"). Je to jako hrát ve vědomostní soutěži, kde znáte všechny odpovědi, ale nemůžete mluvit. Jak frustrující.

Nemá smysl nad tím fňukat, protože jednou to prolomím, tak jako už tisickrát v těch předchozích levelech, roundech, kapitolách. Ale i tak mě to žere.

Dobrou noc...

Rychlá zpráva z dneška....

23. srpna 2014 v 18:50

Teď, když jsem konečně po dlouhé době opět rozezvučela tóny klavíru, trochu mě tahají zpět (a dolů) i dozvuky mých ostatních, možná ne nijak výjimečných, ale především nedotažených a zanedbaných talentů, které se ztratily v toku času. Někde v něm se utopila i ta náctiletá bytost, a realita přítomnosti s sebou nese neuvěřitelně tvrdou a odhodlanou tvář někoho, kým jsem se tak nějak omylem stala.
Jen jednou za čas - třeba dnes u klavíru nebo v některých zrcadlech - se zastavím, a v překvapení zkoumám sama sebe. S každým dalším měsícem mě palčivě svírá vědomí, že život mi protéká mezi prsty...vnímám tuto skutečnost tak intenzivně, jako kdyby byl čas doopravdy tím nezastavitelným pískem, který nelze udržet v dlani. Zmítám se mezi dočasným klidem, který mi přinášení chlácholení ostatních (o tom, jak mladá ještě jsem a kolik už jsem toho vlastně zvládla) a trýznivým vědomím, že ve skutečnosti se s nimi nechci srovnávat, necítím se jako vítěz a nestačí mi ani zdaleka to, kde jsem teď. Časová tíseň mě tlačí ve spáncích každý večer před spaním a přání obelstít čas je hned v závěsu.
Nadechuju se vstříc obrovskému světu, žížnivá a toužící po extrémech a obrovských činech, protože někde uvnitř si stále ještě troufám věřit tomu, že se odlišuju od většiny a ti pověstní "dospěláci" mě bohužel/-dík neodnaučili mé hrdosti, která mi dovoluje říct, že chci být něčím víc, než jen pouhým průměrem...či dokonce víc, než jen pouhým nadprůměrem.
Vzduch mě škádlí na chřípí a drásá v hrudním koši s každým takovým nádechem, který stále ještě hledá své sny, nevzdává se jich, neslevuje z nich, nesmiřuje se s ničím kromě toho nejlepšího.

Celá má bytost je přesvědčená o správnosti tohoto vnímání, ať se zdá být jakkoli zavrženíhodné nebo naivní. Všichni, kdo něco skutečně změnili, byli v lepším případě považováni za naivní ( a v tom horším za blázny). Úděl každého, kdo má odhodlání, je nicméně náročná srdeční disciplína...protože tak velkou míru luxusní osamělosti, jaké se Vám dostane s tímhle myšlením, si ani nepřejete. Jakkoliv se můžete cítit silní, nepřemožitelní, LIMITLESS, někde v hloubi duše, vzadu v hlavě, za poslední zatáčkou do nitra na Vás čeká KRÁLOVNA TEMNÝCH SPÁDŮ. Nikoho tam nepustíte, zaměstnáte se, utlučete to, přehlušíte, překonáte...ale její přítomnost prosytí všechny Vaše chvilková vydechnutí stopou melancholie. Sdílení - snad nejvíce vyhledávaná komodita dnešní anonymní společnosti - je Vám ve velkém rozsahu odepřeno. Najít totiž někoho dalšího, kdo plně pochopí ten motor, ten žhnoucí plamen, tu neutuchající vášeň....je skoro nadlidský výkon.